Hwaelos

Byt (B. Wilder, 1960) *****

Dost možná nejlepší Wilder, kterého jsem zatím viděl. Kromě jiného pro mě tento film objevil talent Jacka Lemmona, který v sobě dokáže podobně jako Bill Murray výborně skloubit talent pro bláznivou komiku a zároveň přirozenou melancholii. Byt mi definitivně posunul Billyho Wildera do osobní režisérské topky.

 

Let č. 93 (P. Greengrass, 2006) *****

Let č. 93 je áčkově a inovativně provedenou doku-rekonstrukcí. Struktura první části filmu mi ze všeho nejvíc připomínala princip koláží ve stylu Skupiny 42. Pro tuto první půli existovalo jen velmi málo reálných podkladů, proto kamera víc těká mezi jednotlivými místy, přičemž střídání scén je zdánlivě chaotické. Mezi pasážéry letu zachycuje zdánlivě nepodstatné hovory (pro upřesnění - informačně nepodstatné skutečně jsou, ale tvoří důležitý prvek identifikace s postavami filmu) a ukazuje chaotické (pro diváka redundantní, několikrát opakované) předávání informací na ose letecká společnost - protivzdušná obrana. Obojí dohromady vyvolává dojem iluze reality. Druhá půle filmu je vystavěna na půdorysu hovorů, které skuteční pasažéři inkriminovaného letu vedli se svými blízkými na zemi. Hledáček kamery se téměř bezvýhradně přesunuje na palubu letadla, dramatická linka je zde sevřenější a zde také celé drama vrcholí v působivém finále, kde jsou střihy tak rychlé, že se mezi nimi divák nestačí ani nadechnout. Za povšimnutí stojí také zvuk. Greengrass restauruje funkci zvuku, coby dramatického elementu. Klasický katastrofický film (není tedy řeč o moderních experimentech typu Cloverfield, které se na Letu č. 93 poučily) nás zahlcují pompézní, monumentální, nebo pateticky tklivou hudbou. Režisér jde protitomuto proudu, hudbu používá zcela minimálně a v minimalistickém provedení, paradoxně o to většího účinku v těchto pasážích dociluje. Paradoxů je ostatně víc. Je zvláštní sledovat film, který dodržuje důsledný odstup od introspekce do postav (ať kladných, neutrálních či záporných - koneckonců toto dělení je v rámci děje důsledně narušováno) a vytváří tak objektivizující rámec, který v konečném důsledku rozestře prostor pro celou škálu hlubokých emocí, které diváka v kině duševně takřka rozcupují. Neuvěřitelný film.

 

Bohémský život (A. Käurismaki, 1992) *****

Bohémský život je ryzí komedie s těžko uchopitelným, inteligentním humorem, která vypráví příběh tří umělců, kteří jsou více než skutečnými charaktery, modelovými zástupci svých profesí. Velmi potěší účast dvorního Käurismakiho herce Matti Pellonpää, i Truffautova oblíbence J.-P. Léauda. Co je však na filmu ještě zajímavější je zajímavý střet několika fikčních světů, mezi nimiž snímek obratně balancuje. Svět hlavních postav odkazuje k době modernismu konce 19. století, případně i nastupující avantgardy. Samotné uskupení tří hlavních hrdinů je - jak už jsem řekl v úvodu - symboli(sti)cké a jejich život je většinu doby impresionisticky nereálný, vytržený od pozemských, přízemních starostí. Strasti hrdinů nejsou opravdu zažívány, jen proplouvají okolo anachronického vakua jejich životů. Přesto divák cítí, že všude okolo koexistuje dobově současný, běžný svět plný ryze světských a sociálních problémů. Bublina světa prvního praskne těsně před koncem snímku, když děvče malíře Rodolfa, Mimi, smrtelně onemocní a vnější a vnitřní fikční svět se prolne. V tu chvíli se umělci začnou zbavovat symbolů své bohémy (čti: symbolů vnitřního, anachronického světa), aby jí mohli zaplatit nemocenskou péči. V tu chvíli logicky mizí i komediální nadnesenost a po skončení projekce v divácích zůstává hořká stopa po nečekaném dopadu smutné a syrové reality. Možná se někdo tak neobvyklým koncem komediálního filmu cítí podvedený. Mě osobně takováhle narativní libůstka nadchla.

 

Dekalog IV. (K. Kieslowski, 1988) *****

Koho odrazuje inspirace desaterem, může se klidně do Dekalogu pustit. Biblická je totiž vždy otázka a ne odpověď. Čtvrtý - a pro mě emočně, nikoli filmařsky nejlepší - díl série je ztělesněním této poučky. Rozpor incestu a otcovské lásky je morálně mimořádně problematický a Kieslowski žádná útěšná východiska divákovi neposkytuje. Konec zanechává pocit spáleného mostu za pravdou (zničený dopis matky, který nebyl a nebude nikdy přečten) i za rodinným poutem otce a dcery. Zůstává jen marné divácké očekávání, co může následovat dál za posledním záběrem...

 

Skleněná oblaka (F. Vláčil, 1958) *****

Jeden z obrazově nejkrásnějších filmů, co jsem viděl. Skleněná oblaka jsou se svým jednoduchým příběhem o chlapci, jehož po vzoru otce i děda fascinuje volná obloha, především rozhýbanou impresionistickou malbou a stejný dojem zanechávají v divákovi.

 

Dál jen heslovitě...

Stíny v ráji (A. Käurismaki, 1986) ****

Poklad (G. W. Pabst, 1923) ****

Erotikon (G. Machatý, 1929) ****

Amatér (K. Kieslowski, 1979) ****

 

Největší úlet

Vodnické zpívánky (Shinji Imaoka, 2011) **

Lesy našich vojenských prostorů (F. Vláčil, 1956) *****

 

Největší průser

Světlo století (A. Weerasethakul, 2006) *