RUSSELL

Jednou z nejočekávanějších projekcí letošního KVIFF byla jednoznačně dnešní projekce filmu Muž, který zabil Dona Quijota s úvodem Terryho Gilliama, která běžela od 14:00 ve Velkém sále – bohužel se neobešla bez organizačních komplikací.

 

Plánoval jsem, že na tuto projekci půjdu raději s dostatečným předstihem – přece jen se čekal nátřesk. Mé plány se ale zase jednou sesypaly jako domeček z karet a já opět šel tak akorát na čas. Teda nebylo to zas tak hrozné, k Thermalu jsem dorazil v 13:49, ale vzhledem k té frontě lidí to nebylo příliš moudré rozhodnutí.

 

Rozhodl jsem se využít vstupu předním vchodem do Thermalu, zkušeně jsem předběhl provazy lidí a razil jsem přímo ke vchodu, který byl ale uzavřen. Po obhlédnutí situace jsem zjistil, že k mému překvapení nejde o šňůru lidí, co se snaží dostat mezi šťastlivce, kteří se na projekci procpou bez vstupenky, nýbrž o lidi se vstupenkami. Vchod byl ale uzavřen, jelikož před vstupem do prostoru sálu právě natáčel rozhovor sám Terry Gilliam a pořadatelé z této strany odmítali pouštět diváky, ať už měli lístek či nikoliv.

 

Minuty ubíhaly a nervozita před uzavřeným vchodem začala houstnout – umocnilo jí hlavně to, že jsme všichni viděli, jak lidé, kteří si zvolili cestu z vnitra Thermalu od pokladen, normálně bez problémů putují do sálu. V tom jsem zavolal kolegovi Goldbeaterovi, který mi sdělil, že už dávno sedí v sále. To jsem řekl lidem kolem mě a situace se vyostřila a začali téct nervy – zejména jednomu chlápkovi, který povídal, že na lístek čekal od čtyř od rána. Ten se posléze dovolal také nějakému kamarádovi, který již byl v sále – v tu chvíli bylo 13:55 a v sále skrze reproduktory zněl hlas Marka Ebena, který lidem sděloval, že od této chvíli padá nárok na místo všem, kteří tam ještě nedorazili.

 

Lidem začaly téct nervy ještě víc a do toho nás začal uklidňovat nafoukaný hlídač v obleku, abychom se nebáli, že projekce je o 15 minut posunuta. To sice byla, ale s nárokem na místo to nemělo nic společného. Chlácholili nás, že ta nahrávka by v sále zazněla za jakýchkoliv okolností, jelikož je prý nastavena na přesný čas a nedá se s tím nic dělat. No prostě nám mazali med kolem huby, rozhodně to tak nebylo – navíc vysvětlujte hromadě lidí, co už byla v sále a hledala místo, že si nesmí sedat na volné sedačky, jelikož majitelé místenek ještě dorazí.

 

Situace se posléze prolomila někdy v 13:58, kdy se konečně začalo pouštět i z té naší prokleté strany. Navíc jsem měl to štěstí, že mi Goldbeater, který už byl dávno v sále – a to díky tomu, že byl předtím v sále na projekci filmu Robin Williams: Mysl na dlani, díky které se navazující projekce musela posunout –, držel místo vedle sebe, na které jsem s úlevou zasedl přesně na čas. Nemít v sále tuto pojistku, byl bych dozajista podstatně nervóznější a nedivím se nikomu z těch, kterým tam tekly nervy.

 

Příště bych tedy organizátory poprosil, aby se pokusili těmto fuckupům předejít. Stačilo mezi sebou lépe komunikovat a zkoordinovat to tak, aby nemohli z jedné strany vesele proudit davy lidí do sálu, zatímco z druhé strany není vpouštěna ani noha. Přijít o to, jak Terry Gilliam s becherovkou v ruce uvádí svůj srdcový projekt – to by mě hodně štvalo.

 

Photo © Film Servis Festival Karlovy Vary