Molly

Neřadím se k profesionálním plačkám, ale obvykle nemám k slzám daleko. Jsem totiž člověk od přírody dojímavý. V poslední době mi ale slzy trhají tvář nějak často. A můžou za to knihy...

Miluju jejich vůni. Miluju šustění stránek. Miluju, když mě příběh ukrytý v papíru pohltí tak, že se mi z něho těžko navrací do reality. Miluju, když se seznamuju s postavami, které v příběhu žijí, a pak je znám skoro tak důvěrně, jako by byli mými přáteli. Nenávidím, když jejich příběh skončí. Nenávidím, když čtu poslední stránku.

Naposledy se u mě takhle láska změnila v nenávist u Zusakovy Zlodějky knih. Na chvíli mi byl domovem válkou zmítaný německý Molching a já se procházela po HimmelStraße a okolních ulicích a poznávala jejich obyvatele: Hanse Hubermanna se stříbrnýma očima, křehkou Ilsu Hermannovou, saumensch s velkým srdcem Rosu Hubermannovu, zápasníka Maxe Vandenburga a hlavně Rudyho Steinera a Liesel Memingerovou - cvoka, který se natřel načerno a porazil celý svět, a zlodějku knih, která neměla slova. Zatím. Loučila jsem se slzami.

Jo, a věděli jste, že Smrt má srdce?

------------------------------------------------

Mohla bych se uvést se vší okázalostí, ale to vlastně není třeba. Poznáte mě důvěrně, a nebude to trvat tak dlouho; záleží to na souhrnu nejrůznějších proměnných. Postačí říct, že v jisté chvíli budu nad vámi stát, tak vlídná, jak jen bude možné. Vaši duši v náručí. Na rameni se mi usadí některá barva. Něžně vás odnesu pryč.

Vy v tu chvíli budete ležet (vestoje lidi nacházím jen zřídka). Sevření krustou svého těla. Možná dojde k nějakému objevu; do vzduchu skane výkřik. Pak už uslyším jen vlastní dech a zvuk vůně, zvuk svých kroků.

Otázka je, jakou barvu bude mít všechno v tu chvíli, kdy si pro vás přijdu. Co řekne nebe?

Já osobně mám ráda nebe barvy čokolády. Hořké, tmavé čokolády. Lidé říkají, že mi sluší. Ale i tak se snažím vychutnat každou barvu, kterou vidím. Celé spektrum. Snad miliardu příchutí, a žádná z nich není docela stejná jako druhá, a nebe, co se pomalu cumlá. Zmírňuje to stres. Pomáhá mi to uvolnit se.

Skromná teorie: Lidé si všímají barev dne jen na jeho počátku a konci, ale mně je úplně zřejmé, že v každém uplývajícím okamžiku dnem prolíná množství odstínů a polotónů. Jediná hodina může sestávat z tisíců odlišných barev. Voskové žluti, modři poplivané mraky. Kalné temnoty. Při své práci si dávám záležet, abych je nepřehlédla.

Jak už jsem naznačila, to občasné rozptýlení, odvedení pozornosti, je moje záchrana. Pomáhá mi to udržet si zdravý rozum. Pomáhá mi, abych to všechno zvládla - vždyť uvažte, jak dlouho už tuhle práci dělám. Potíž je v tom, že by to těžko někdo mohl vzít za mě. Kdo by mě zastoupil, kdybych si vzala volno a odjela do některého z těch vašich dobře vybavených rekreačních středisek, ať už do tropů nebo na lyže? Odpověď samo sebou zní nikdo, a to mě přimělo k vědomému, dobrovolnému rozhodnutí - udělat si dovolené z rozptýlení. Nemusím říkat, že si je vybírám po troškách. Barvu po barvě.

I tak byste se asi mohli ptát: K čemu ona potřebuje dovolenou? Kvůli čemu potřebuje rozptýlení?

Což mě přivádí k dalšímu bodu.

A to jsou ti zbylí lidé.

Ti, co přežijí.

Na ně se prostě nedokážu dívat, ale stejně to při mnoha příležitostech udělám. Usilovně se dívám po barvách, abych na ně nemusela myslet, ale tu a tam zaznamenám někoho z těch, kdo tu zůstali, rozdrolení ve skládačce prozření, zoufalství a překvapení. Srdce mají probodaná, plíce ubité.

A to mě zase přivádí k něčemu, o čem vám budu vyprávět tento večer nebo den, na čase ani barvě nezáleží. Je to příběh jedné z těch, kdo dokážou neustále přežívat - odbornice na zůstávání.

Je to vážně jen krátký příběh, který mezi jinými pojednává o jedné dívce, několik slovech, harmonikáři, nějakých těch fanatických Němcích, židovském boxerovi a spoustě zlodějiny...

© Markus Zusak (Zlodějka knih, přel. Vít Penkala)