PinokKio

 

Evilenko **

Občan X ****

Ghoul **

Dítě číslo 44 ***

 

Celá Ukrajina se ještě vzpamatovává ze smrtícího hladomoru, když v malé vesničce Jabločnoje vykoukne poprvé na svět Andrej Romanovič Čikatilo. Je 16. října 1936 a právě se zrodila zrůda, která ve své vražedné mašinérii strčí do kapsy i ostřílené „kolegy" ze Západu.

 

Malý chlapec, čtyřletý Andrej Čikatilo (1936-1994), sedí na rozvrzané židli a pozorně poslouchá matku. Tři dny stará kaše, kterou do sebe láduje, mu co chvíli spadne ze lžíce. „Chudák Stěpánek. Narodil se do špatné doby," truchlí matka nad ztrátou prvního syna, Čikatilova staršího bratra Stěpana. Během hladomoru, který Ukrajinu zasáhne v letech 1932 až 1933, si ho údajně vytipují hladoví sousedé. Když tmavovlasý Stěpan hrabe před domem listí, chytí ho a zabijí. „Potom si ho opekli nad ohněm a snědli. Zvířata to jsou," pláče matka a Čikatilo ji něžně hladí po vlasech.

 

SPÍ S MATKOU V POSTELI

Vtom do chalupy vpadne otec.Je jako obvykle opilý na mol, ale to mu nebrání vrazit synovi i matce pár facek na přivítanou. „Sbal mi košile. Jdu na frontu," křikne na uplakanou ženu. Ta jeho slova nejprve nebere vážně. Pak si ale uvědomí, že se píše rok 1940 a ve světě zuří 2. světová válka. Čikatilo zůstane s matkou sám, ve dne i v noci, kdy s ní dokonce spí v posteli. „Už zase, ty holomku. Jen počkej, výprask tě nemine," křičí na rozespalého syna matka. Andrej Čikatilo se už zase pomočil do postele a matka ho za to trestá hlava nehlava.

SMRDÍ JAKO ZDECHLÁ KOČKA

Nad vískou Jabločnoje právě proletí desítka německých letadel. Malý Andrej se ukryje do rozpadlého mlýna. Co kdyby začala házet bomby. Jak se tiskne pod dřevěným stolem, najednou ucítí podivný zápach. „Smrdí to jako zdechlá kočka," pomyslí si kluk v roztrhaných kalhotách a rozhodne se původ zápachu odhalit. Netrvá mu to dlouho - ve vedlejší místnosti leží na hromadě několik mrtvol. Jsou skrz na skrz prolezlé červy a výrazy v jejich tvářích prozrazují, jaké hrůzy lidé museli před smrtí zažít.

 

MRTVOLY HO VZRUŠUJÍ

Ve starém mlýně je nechají pohozené Němci, kteří v těchto dnech drancují ukrajinské vesnice. Není to poprvé, co Andrej vidí mrtvolu, ale konečně si ji může pořádně prohlédnout. V první chvíli je zděšen, pak ho to ale začne vzrušovat. Ta krev, výrazy v očích i ten odporný zápach - nemůže se na to přestat dívat. Již brzy půjde Andrej do školy. Na první pohled nemotorný a přehnaně citlivý kluk sedí většinu času ve třídě sám. Nikdo se s ním nechce bavit, zato učení mu jde dobře. Každý se diví, když se mu nepodaří zkoušky na moskevskou univerzitu.

ROZERVU TĚ NA KUSY!

„Je to impotent!", křičí prostořeká dívka na celý park. Okolo stojící mládež se směje, až se za břicho popadá. Třiadvacetiletý Andrej Čikatilo vše vyslechne. Ví moc dobře, o kom je řeč. O něm. A to jen proto, že při svém poprvé selhal. „Nebyl jsem schopen pohlavního styku a ta holka to všude rozhlásila," vypráví po letech Čikatilo. Stejně jako aktu, není Andrej zatím schopen ani pomsty. Chodí se sklopenou hlavou a v mysli si představuje, jak provinilou dívku znehybní a poté ji rozerve na kusy.

PAN UČITEL

„Při porodu utrpěl poškození mozku, které mělo na svědomí zhoršené ovládání svěrače močového měchýře a špatnou tvorbu semene," vysvětluje lékař, který má Čikatila na starosti po zatčení. I přes tuto vadu se mu podaří zplodit dvě děti, starší Ludmilu (*1965) a mladšího Juriho (*1966). „Dovolte, žáci, abych vám představil vašeho nového učitele, Andreje Čikatila," pronese ředitel školy ve stotisícovém ruském městě Novošachtinsk, které leží nedaleko ukrajinských hranic. Budoucí sériový vrah totiž právě dokončil korespondenční kurs a získal tak vyšší vzdělání v oboru ruské literatury.

 

OBTĚŽUJE A UČÍ

Zamračený Čikatilo míří do vchodu budovy školy. „Už jsem tady zase," pomyslí si. Učení mu nepřináší tolik radosti, jak si myslel. Ještě že je tady tolik pěkných kluků a holčiček. Do ředitelny už na nového učitele přišlo několik stížností, že sexuálně obtěžuje svoje žáky. Doba je ale krutá a sehnat učitele se vzděláním dá práci. Ředitel proto každou tuto stížnost rychle smete ze stolu. Čikatilo tady vydrží učit sedm let, poté se přestěhuje do města Šachty. Tady jeho ani jeho pošramocenou pověst nikdo nezná.

 

ŠMÍRUJE KAŽDOU VOLNOU CHVÍLI

Před dřevěnou boudou v zarostlé zahradě sedí dvaačtyřicetiletý Čikatilo. Zatímco ve Vatikánu se volí nový papež a NASA posílá k Venuši dvě kosmické lodě Pioneer, on sleduje okolo si hrající děti. Dělá mu to náramně dobře. Co chvíli cítí, jak se mu kalhoty nadouvají vzrušením. Manželka s dětmi se ještě k němu nepřestěhovala, tak může v každé volné chvíli šmírovat. Vždyť si taky kvůli tomu pronajal tu polorozpadlou boudu.

HOLČIČKA, CO PŘEKÁŽÍ

„Pojď ke mně, holčičko, mám tady nějaké sladkosti. Špatně ale chodím, tak musíš přijít ty za mnou," lanaří Čikatilo devítiletou Jelenu Zakotnovou. Jsou tři dny před Vánocemi roku 1978 a Jelenu pošle matka ven si hrát. Musí doma uklidit a dítě jí tam jen překáží. Copatá holčička se nenechá dlouho přemlouvat. Sladkosti má ráda a doma jich moc nedostane. Když se ale za ní zabouchnou rozvrzané dveře, tuší, že udělala chybu. Chlípný Čikatilo ji chytne pod krkem a hodí s tělíčkem na postel.

 

PROZRADÍ HO KREV?

Na špinavé kostkované dece se třese malá Jelena Zakotnová. Nad ní stojí nahrbený Čikatilo a horlivě masturbuje. Děvčátko má potrhané šaty a roztažené nohy. Ale zvrhlík ne a ne svoje dílo dokončit. „Zuřil jsem. Chtěl jsem se udělat, ale nešlo to. Pak jsem uviděl ten nůž." Vrah začne do bílého tělíčka bodat. V okamžiku, kdy z něj stříká krev, Čikatilo vyvrcholí. Ještě ten večer odnese dívenku k řece a hodí ji do mrazivých vod. Ty tělíčko vydají už za pár dnů a sovětská policie rozjede pátrání. Mezi podezřelými je i Čikatilo. Několik svědků ho vidí, jak se s Jelenou baví a na schodech boudy se najde krev.

 

MUSÍ SI VYBÍT ZLOST

Zakrvácený Alexandr Kravčenko se už několik dní podrobuje nelítostnému mučení. Vyšetřovatelé mají podezření, že právě on zabil osmiletou Jelenu a nyní chtějí přiznání. Mladík už nemůže nátlak vydržet a přizná se. Čikatilo se usmívá, když se k němu dostane zpráva, že Kravčenko bude za vraždu dívenky popraven. Jen on ví, že se soudy spletly a na popraviště poslaly nesprávného. Za dva roky přicházejí na vraha zlé časy. Je vyhozen z práce. Už zase obtěžoval studentky na ubytovně a řediteli školy došla trpělivost. Čikatilo si musí vybít zlost. Třetí zářijový den roku 1981 potká na ulici sedmnáctiletou Larisu Tkačenkovou. Její mrtvolu objeví za pár let náhodní chodci v lese.

NOVINY NASÁKLÉ KRVÍ

Vraždící zrůda nejde od smrti Tkačenkové zastavit. Čikatilo brouzdá ulicemi, občas zavítá i na vlakové či autobusové nádraží a hledá své budoucí oběti. Je docela vybíravý - zaměřuje se jen na mladé lidi na útěku nebo na prostitutky. Láká je na cigarety, alkohol, videokazety nebo peníze. Téměř vždy jeho lest zafunguje a on si je může odvést do nejbližšího lesíka nebo křovinaté ho zákoutí. Mladík táhne tmavovlasou dívku za ruku. Chtějí si užít a tady za rohem na ně nikdo neuvidí. Když se narychlo svlékají, začne najednou dívka hlasitě křičet. U jejích nohou leží tělo přikryté novinami. Bílý papír je na několika místech nasáklý krví.

UKOUSNUTÁ BRADAVKA? JENOM NEHODA!

Strážník Boris Golovin se chytne za ústa. Při pohledu na mrtvolu, kterou najde mladý pár, se mu dělá špatně. Tělo uprchlice má odřezané pohlavní orgány a jeden prs má zalitý krví z chybějící bradavky. „Jo, tu jsem jí ukousl. Byla to nehoda, ale děsně mě to vzrušilo," vypráví později Čikatilo policistům. Mužské oběti končí po řádění Čikatila jinak. Většinou jim je mezi osmi a šestnácti lety. Čikatilo si představuje, že jsou to zločinci a on jediný spravedlivý. Několik desítek minut je proto mučí a pak jim ještě zaživa vyřízne jazyk a odřízne penis.

CENZURA MU HRAJE DO KARET

„Často jsem jim i vypíchl oči. Někdo mi kdysi řekl, že se z očí dá sejmout poslední obraz, který viděly. Nechtěl jsem, aby mě tato chyba prozradila," přiznává později Čikatilo. V tomto okamžiku je ale vrah vyšetřovatelům neznámý. Podivná série vražd nedá spát asi šesti stovkám policistů, kteří jsou na případ nasazeni. Pátrají ale marně. Zločinci totiž nahrává fakt, že v tehdejším Sovětském svazu se žádná zpráva o jeho řádění nedostala na veřejnost. Noviny jsou pod silnou cenzurou a informace o takových zločinech jsou zkrátka nepřijatelné.

JE TO VLKODLAK!

Čím více je zabito lidí, tím více je vyslechnuto svědků (odhaduje se, že do případu bylo zataženo přes půl milionu lidí). Šeptandu o podivných vraždách brzy nejde zastavit. Začnou se objevovat i takové teorie, že ženy a mladíky unáší vlkodlak. Oficiální oznámení veřejnosti proběhne až v srpnu roku 1984, tedy v okamžiku, kdy má Čikatilo na svědomí už přes 30 lidských životů.

 

NEVĚŘÍ MU

„Nezapírej, my jsme tě viděli," huláká na Čikatila postarší strážník. Na policejní stanici je přiveden poté, co ho uvidí jeden z tajných, jak oslovuje různé mladé ženy na autobusovém nádraží v Rostově na Donu. „Nezapírám, ale jako vysloužilému učiteli se mi občas zasteskne po rozhovoru s mladými lidmi," vykrucuje se Čikatilo. Na kalendáři je 14. září roku 1984 a strážník zadrženému nevěří ani nos mezi očima.

KONEČNĚ TĚ MÁME! NEBO NE?

Jakmile Čikatilo opustí policejní strážnici, vydá se po jeho stopách. Sledování začne nést první ovoce v okamžiku, kdy Čikatilo osloví na nádraží rusovlasou prostitutku. Je proto znovu zatčen a předveden na komisařství. Když policisté otevřou jeho tašku, nestačí se divit. Postupně z kožené brašny vytahují kuchyňský nůž, provaz, ručník a plechovku vazelíny. Ochránci sovětského pořádku si mnou ruce. Vypadá to, že konečně dostali toho netvora, který vraždí nevinné. Úsměv z tváře jim spadne v okamžiku, kdy přijdou výsledky testů biologických stop. Čikatilovo sperma se neshoduje se spermatem nalezeným na místě činu.

STRANA HO ZACHRÁNÍ

Tento nesoulad nebyl nikdy spolehlivě objasněn. Buď se mohlo jednat o administrativní chybu, nebo patřil Čikatilo mezi takzvané „nevyměšovače". Tělesné tekutiny těchto lidí totiž neobsahují substance, podle kterých lze stanovit krevní skupinu. Čikatilo je po dvou dnech propuštěn. Jistou zásluhu na tom má i fakt, že je oddaným členem komunistické strany. „Kdyby nebyl, pravděpodobně by ho vyslýchali déle a důrazněji," míní ve své knize Nejkrutější psychopati v dějinách kanadský spisovatel John Marlowe.

NÁVRAT DO STARÝCH KOLEJÍ

Pro úřady nevinný Čikatilo se stěhuje do města Novočerkask. Už v srpnu příštího roku se vrací do starých kolejí a brutální vraždy pokračují. Jen v roce 1988 sprovodil ze světa nejméně devět osob. Mrazivý listopadový vítr roku 1990 se prohání po sovětských pláních. Čtyřiapadesátiletý Čikatilo už má za sebou nejméně padesátku vražd a nyní se chystá I na svou poslední. Ráno 13. listopadu si opět sbalí svoji koženou tašku a vyrazí na železniční stanici Leskoz.

 

V SÍTI SKONČÍ PROSTITUTKA

Už hezkých pár hodin tady přešlapuje 22letá Světlana Korostiková. Dneska kšefty vůbec nejdou. Když ji ale osloví muž s koženou taškou, zdá se, že si přece jen něco vydělá. Celou scénu pozorují dva policisté v autě. „Nalej mi ještě trochu kafe," požádá starší strážník Ivan mladšího kolegu. Oba dva už dobré tři hodiny hlídají les u zastávky Leskoz. I tady totiž může zaútočit brutální vrah, který jim už několik let uniká.

POHLAVNÍ ORGÁNY CHYBĚJÍ

„Podívej se támhle. Já věděl, že je mi ten chlap povědomej," šťouchne Ivan do kolegy a ukáže k lesu. Ze zasněžených stromů právě vylézá chlápek s koženou brašnou. „To je Čikatilo," zakřičí a instinktivně sahá po zbrani. Pak oba vyskočí z vozu a zamíří podivínovi naproti. Na strážnici jsou za pár minut. Zatímco je Čikatilo vyslýchán, objeví policisté v lese mrtvou Světlanu. Její brutálně zohavené tělo je ještě teplé. Jako obvykle chybějí pohlavní orgány.

CO POLICISTŮM VYRAZÍ DECH?

Šílený zabiják je okamžitě vzat do vazby a podroben výslechu. Během následujících 15. dnů se přizná k 56. vraždám, které popíše do sebemenších detailů. Strážníci se nestačí divit. Dosud si mysleli, že Čikatilo má na svědomí něco přes 30 lidských životů, ale toto číslo jim skutečně vyrazí dech. Soud s nejhrůznějším vrahem východního bloku začne 14. dubna 1992. Jeho obhájce se vehementně snaží soudce přesvědčit, že jeho klient je nepříčetný a všechny vraždy spáchal v pomatení smyslů. Speciálně vytvořená komise psychiatrů ale toto tvrzení okamžitě vyvrátí.

ČEKÁNÍ NA SMRT

„Zabil jednadvacet mužů a jednatřicet žen. Z toho všechny mužské oběti a 14 ženských ještě před tím, než mu bylo 18 let. Odsuzuje se proto k trestu smrti," zní z úst soudce. Čikatilův obhájce podá okamžitě návrh na odvolání, ten je ale zamítnut. Na den svátého Valentýna, 14. února roku 1994, poletuje nad městem Novočerkask sníh. V místní věznici čeká na popravu sedmapadesátiletý Andrej Čikatilo. Najednou zarachotí klíč v zámku jeho cely.

JEDNA KULKA STAČÍ

„Je čas, Čikatilo," osloví vězně vousatý strážný. Odsouzenec jde klidným krokem k němu a nechá si nasadit pouta. Společně zamíří do speciální zvukotěsné komory. Tady je mnohonásobný vrah a postrach sovětského bloku několika minulých let zastřelen. Stačí mu jedna kulka za pravé ucho.