flanker.27

Pořád moc nenacházím způsob, jak se s tím vyrovnat. Občas se mi některý den povede na to moc nemyslet, ale když vedle sebe vidím každý večer prázdné místo, vzpomenu si na všechny naše plány a na to, jak moc velká část mýho života odešla s Eliškou.

Všichni mi říkají, že to byl osud a že se nemám obviňovat, že se mám soustředit na jednotlivý konkrétní denní věci a nemyslet radši na budoucnost, dokud nebudu psychicky v pořádku. Jenže to je jako Elišku vyškrtnout, jako by celejch těch 10 let, co jsme byli spolu, mělo zmizet jak slzy v dešti (ano, Blade Runner mi tane na mysli). Vůbec nevím co dál. Když na Elišku nemyslím, přijde mi to pak jako zrada.

Byl jsem přesvědčenej, že jí dokážu vždycky před nemocí ochránit a myslela si to i ona. Nechtěla bejt v uzavřený kouli, chtěla žít navzdory všemu. Ve dvou jsme dokázali překonat všechno. Její tragický rozchod s matkou (vč. matčiných tedy tchýniných věčných paranoií, že se proti ní spikla s celým světem), ztrátu zaměstnání kvuli zdraví, velké záchvaty nemoci a četné pobyty v nemocnici, ztrátu vlasů. A když to vypadalo, že jsme z nejhoršího venku, přijde konec. A já nemohl udělat nic.