Marla Singer

Sérii setkání s režiséry, herci a dalšími filmovými profesionály probíhající po celou dobu festivalu dnes zakončil čerstvý držitel Křišťálového globu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii William Friedkin. Jeden z představitelů progresivního proudu americké kinematografie v 70. letech (označovaný též jako Nový Hollywood) mluvil především o důležitých filmech a událostech, jež ovlivnili jeho tvorbu, o až absurdních náhodách a promarněných příležitostech nebo o současném vstupu filmu do digitálních vod.

 

Velký vliv přiznává italské a vlastně celé evropské kinematografii, jako tři nejdůležitější filmy pro své směřování ale označil americké snímky Občan Kane, Poklad na Sierra Madre a Vše o Evě a vzhledem k obrovskému množství svých oblíbenců přidal také Rašomona, Sladký život, Hirošima, má láska nebo Ostře sledované vlaky. U české stopy se Friedkin na chvíli pozastavil - ve svých třiceti totiž velmi silně vnímal Pražské jaro jako impuls k otevřenému nesouhlasu s americkou vládou a právě probíhající válce ve Vietnamu, stejně jako hnutí nových vln, jež mladší generaci filmařů dodalo odvahu točit filmy mimo obvyklé studiové mantinely. Sám ale Nový Hollywood (i přes nynější obnovený zájem o jejich filmy) jako zlatou éru nevnímá, naopak jde dál do historie ke klasickým muzikálům a dramatům ze 40. a 50. let.

 

Režisér na setkání představil také svou autobiografickou knihu The Friedkin Connection: A Memoir a z jejího úvodu vybral přehlídků svých největších přehmatů - odmítl natočit klip pro demo Little Red Corvette tehdy naprosto neznámého Prince, neměl trpělivost s rozjetím kariéry nadějného 15letého boxera jménem Mike Tyson nebo se nenechal od Coppoly přesvědčit ke společné produkci obskurní sci-fi pohádky, jež měl natáčet jeho nezkušený asistent, protože do titulu Star Wars přeci nevloží vlastní peníze. Jeho životopis se naštěstí skládá i ze šťastných náhod, které ho od řemeslné práce v televizi přivedly až k natáčení velkých projektů pro majors.

 

Prakticky bez zkušeností s filmovou technikou či postupy a pouze s pomocí "live tv" kameramana Billa Butlera natočil dokument o odsouzenci na smrt, jež oba vynesl až k hranému filmu - snímek People vs. Paul Crump navíc odráží režisérův nejděsivější zážitek, kdy sledoval státem nařízenou popravu člověka na elektrickém křesle, a snaží se podobné situaci napodruhé zabránit. Jak sám dodává, "happy-go-lucky young guy", jakým býval, v tu chvíli skončil a ne zrovna optimistický přístup a deziluze nad americkými poměry se vepisuje do celého jeho filmové tvorby.

 

Vzhledem k uvedení restaurované verze Mzdy strachu (jediný film, na nějž je schopen se z celé své tvorby podívat znovu) nechyběla ani otázka na digitální rozvoj filmu. Podle Friedkina patří "35mm puristi" ke směšným, nostalgií unášeným lidem, kteří zcela opomíjejí obrovské možnosti a snížení nákladů pro filmaře. Fluktuace barev a světla ho často donutila k vyřazení jinak skvělých záběrů, na promítání denních prací se čekalo několik dní a celuloidový pás se začne škrábanci, prachem a blednutím znehodnocovat prakticky ihned po svém vyrobení. Digitální média na druhou stranu umožňují značné zkrácení natáčecích dnů a začínajícím filmařům natočit a sdílet film za skoro nulové náklady. Vzhledem k současnému stavu americké kinematografie a jejím produktům pro nenáročné publikum ale začíná uvažovat spíš o práci pro kabelové televize. Tak trochu doufám, že mu jeho filmových bůh dopomůže natočit ještě nějaké snímky, než nad zaoceánskou produkcí a "opiem pro oči" s létajícím týpkem ve spandexovém oblečku definitivně zlomí hůl.