Hennes

Jen málokterá země se může chlubit takovým množstvím kvalitních filmových snímků jako právě Itálie. Jedná se zkrátka o zemi, kde je mužům do kolébky dána filmová kamera a ženám do vínku krása a smyslnost. Z této kombinace se jednoduše musela zrodit filmová velmoc.

Italská dravost a průkopnictví bylo patrné již při samých začátcích filmového průmyslu. Pro nikoho tedy nejspíše nebude překvapením, že i první lechtivé filmové scény s poodhaleným ženským tělem pocházejí právě z Itálie.
Prvním filmovým žánrem zrozeným v Itálii byl historický film. Pravá sláva italské kinematografie však přišla až s nástupem filmové avantgardy mezi lety 1911 a 1919. Na počátku 20. století hýbal světem futurismus a osobnosti jako Filippo Marinetti, Armando Ginna či Bruno Corra udávaly směr. Právě pro tyto avantgardisty bylo filmové plátno ideálním prostředkem pro předání svých hravých myšlenek publiku. Bohužel mnoho z těchto pokladů italské kinematografie nezůstalo do dnešních dnů zachováno.
Další etapou, která se výrazně zapsala do dějin italského filmu, bylo vytvoření římských filmových ateliérů Cinecittá. Italský filmový rozkvět byl však paradoxně spjat se jménem diktátora Benita Mussoliniho. Propagátor fašistického proudu byl mimo jiné vynikajícím stratégem a byl si plně vědom možností, které pro fašistickou propagandu filmový průmysl nabízí. V Římě tak vyrostlo nové město, město filmu. Právě s ateliéry Cinecittá jsou pak navždy spjata jména řežisérů jako Roberto Rossellini, Federico Fellini či Michelangelo Antonioni. Když válka začala klepat na dveře, byla italská kinematografie, podobně jako německá, plně využívána pro účely propagandy. Nicméně i v nelehkém válečném období byla v Itálii uvedena hodnotná díla jako například raně neorealistický snímek Čtyři kroky do nebeod Alessandra Blasettiho.
Plný nástup neorealismu je však datován až do poválečného období, kdy Rossellini uvedl na filmová plátna svou trilogii Řím, otevřené město (1945), Paisa (1946) a Německo v roce nula (1948). Rossellini se prostřednictvím svých filmů pokoušel zmapovat tehdejší dobu, kdy se mísily poválečné ekonomické problémy s dilematy měnící se italské morálky.
Jak už to v životě bývá, i ve filmu se nehezké střídá s krásným a smutné zase s veselým. Po snímcích zaměřených na etické hodnoty nastalo v Itálii období, kdy se lidé chtěli u filmu opět bezstarostně bavit. Došlo tak k přerodu klasického neorealismu na tzv. „růžový neorealismus". V něm své kouzlo a krásu odhalily dodnes obdivované italské divy Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Silvana Pampanini či Claudia Cardinale. Poslední zbytky neorealismu byly překonány s příchodem svérázného žánru, italské komedie (Commedia all'italiana). Průkopnickým dílem italské komedie je Monicelliho Zmýlená neplatí (1957). Obrovský úspěch pak zaznamenal například Germiho film Rozvod po italsku (1961) s Marcellem Mastroianim v hlavní roli.
Proměnlivost námětů italských filmů jakoby připomínala vznětlivou a stále se měnící italskou povahu. Komedii proto brzy vystřídal další filmový žánr. Konec 50. a počátek 60. let se v Itálii nesl ve znamení velkých biblických a antických příběhů. V roce 1958 dokonce vstoupil italský film do amerických filmových vod. Snímek Herkules, s americkým hercem Stevem Reevesem v hlavní roli, se stal kasovým trhákem. Na stejné téma pak navázalo mnoho dalších příběhů. Levná kostýmová historická dramata si našla své publikum jak na starém kontinentě, tak ve Spojených státech.
Posledním svébytným italským žánrem, který nastoupil v 80. letech, byl celosvětově i v Čechách dobře známý a oblíbený Spaghetti western. Italské filmy se od klasického westernu lišily v mnoha ohledech. Zaprvé se natáčely v italském prostředí a ne na divokém západě. Filmaři navíc měli velmi omezené rozpočty a zatřetí pro ně byly velmi specifické živé příběhy, často s ženou v jedné z hlavních rolí. Nejznámějším režisérem italských westernů se stal Sergio Leone se svým Tenkrát na západě či O pár dolarů víc.
V současné době má italská a evropská kinematografie vedle neustále plodící americké produkce obtížnou pozici. I v tomto nelehkém souboji si však italský film našel své místo na slunci. O tom svědčí například snímek Roberta Benigniho ověnčený třemi Oscary - Život je krásný