tidwell

Nikdy ze mě nebude znalec Antonioniho, protože jsem líný o jeho filmech číst jakékoliv poučky, listovat stránkami encyklopedií a ani nemám chuť stopovat celou jeho filmografii. S tím už jsem se smířil. U Dobrodružství mě jen zaujalo téma a vskutku nebyla to chyba. Když už jsem se tedy přiznal ke svému filmovému primitivismu, klidně můžu napsat, že vůbec netuším, v čem měla spočívat ta "nová filmová řeč" tohoto filmu a musel jsem vynaložit určité úsilí, abych na to při jeho sledování přestal myslet.

Já vím, že Antonioni netvořil ve vzduchoprázdnu, že tam je ta politická dimenze dostatečně patrná: 1) znudění zbohatlíci – výlet na lodi s najmutým námořníkem, 2) cynismus – "Řekni, že mě miluješ." "Ale proč bych to říkal, vždyť to víš.", 3) žádný smysl pro hodnoty – upuštěná starobylá váza: "Vždyť jich je tam spousta.", 4) láska jako obchodní artikl – s odporem odhozené bankovky snášející se k nožkám prodejné krásky, 5) žena jako pasivní objekt mužského chtíče – úlisné pohledy černovlasých Italů, hlazení knírů :-), pomlaskávání atd. Jenže tohle mě ve filmu nijak neoslovilo, sobecky jsem si z toho "vyrval" něco jiného nebo si to tam možná jen sám projektuji – není nad samomluvu, ještě, že se prázdné stránky nemohou bránit.

Z celého filmu si totiž budu pamatovat právě pasáž z ostrova, kde Anna "zmizí" včetně toho úvodního dění na lodi – to bylo skutečně fascinující, ten intenzívní pocit, že se něco "stane" (a to jsem o samotném příběhu ještě před shlédnutím věděl minimum). Pátrání po Anně na ostrově, to náhlé zasažení těch životem znuděných neživotných figur něčím velkolepým, tajemným, jejich zmatené běhání po skalách s jejich malými životy naplněnými do tohoto okamžiku jen cynismem, sobectvím a vzájemným zraňováním, kdy kamera putuje od jednoho k druhému a obnažuje celou mrazivou skutečnost až na kost, kdy nezaujatě sleduje na moři vzdušný vír a vlny tříštící se o hradbu netečných skal. Jestli by tam někdo chtěl hledat symboliku – kamenitý ostrov uprostřed moře, průrvy do lůna země – může se dostatečně vyřádit, ale zdá se mi, že není potřeba nic přidávat. Vlastně všechno, co se filmu dělo dál, už se mi nezdálo tak zajímavé, protože se mi pořád v hlavě objevovalo slovo "chybění", tedy "absence". Absence druhého. Protože pořád hledáme někoho "konkrétního", koho jsme kdysi někde zahlédli (nebo se nám to jen zdálo nebo jsme měli pocit, že kolem nás prošel ten, o kom jsme si mysleli, že ho vyhlížíme nebo už nedokážeme rozlišit, jestli to byla jen vzpomínka z nějakého minulého života), prodleli v jeho blízkosti pár okamžiků a zase se navzájem ztratili stejně jako se ztratila Anna, ta, kterou všichni hledají, ale nakonec se bojí, že by jí mohli opravdu najít. Takže pořád hledáme, abychom nakonec našli někoho úplně jiného, třeba sami sebe v odraze Tváře druhého. Nebo jen nevidíme, že někdo opravdu jde "s námi".

Kdybych náhodou nenarazil na tenhle odstavec v Barthesových Fragmentech milostného diskurzu, byl by klid a přemýšlel bych o jiných věcech: "K tomu, kdo chybí, vedu donekonečna diskurz o jeho nepřítomnosti; vskutku úžasná situace; druhý je nepřítomný jako referent, přítomný jako oslovená osoba. Z tohoto jedinečného rozporu se rodí jistý druh neudržitelné přítomnosti: jsem sevřen mezi dva časy, čas reference a čas alokuce – odešel jsi (nad tím naříkám), a přitom jsi stále zde (protože k tobě hovořím). Rozumím tedy tomu, co je to přítomnost, ten obtížný čas: čirá dávka úzkosti. Absence trvá, a nutí mne, abych ji podporoval. Budu ji tedy manipulovat: transformovat rozpor času na "bylo a bude", vytvářet rytmus, otevírat scénu jazyka (jazyk se rodí z absence) /.../ Absence se stává aktivní praktikou, zaměstnáním (brání mi dělat cokoli jiného); vytváří se tu fikce, jež má mnohé role (pochybnosti, výčitky, touhy, melancholie). /.../ Manipulovat s nepřítomností znamená prodlužovat tento okamžik, zpožďovat co možná nejvíce moment, kdy se druhý bude moci stroze přehoupnout z absence do smrti."

Takže ten pláč na konci filmu...

P. S. Komparzista, kterému nikdo neřekl, co má přesně dělat, je snad ve filmu horší než nechtěný odraz kameramana v zrcadle – viz davová scéna z příjezdu Glorie Perkins – ale dost malicherností :-)