tidwell

Film Křížová cesta mě od začátku připoutal hned prvním obrazem - tím neskutečným proudem kazatelových slov, které se svými ostrými hranami neviditelně zabodávaly do nevinných duší několika dětí chystajících se na biřmování, včetně Marie. Segmentování příběhu do čtrnácti "zastavení" na křížové cestě, které uvozují čtrnáct "výjevů" ze života čtrnáctileté dívky vyrůstající v prostředí ortodoxně uplatňované církevní nauky jakési konzervativní katolické církve, po celou dobu fungovalo. Jenže závěr jakoby najel na tradiční schéma podobných filmů a nemůžu si pomoct, Brüggemann se nestoudně přidržel vyústění španělského Camino, nevěřím, že je to náhoda a ono to dává smysl a zapadá to do nějakého (možná, že) trendu pár evropských filmů, jejichž námětem se stala karikatura nebo kritika církevní ortodoxie, chladu, netečnosti, zkostnatělých struktur atp. Ten závěr Křížové cesty byl proto - aniž bych chtěl být cynický - tak trochu směšný, ne kvůli tomu, co se v příběhu stalo, ale jakým způsobem, nemotorně, školácky, očekávatelně, nám to vyprávění předložilo. Kazatel zírající jak spadlý z měsíce na nemocniční lůžko s vyplivnutou hostií v ruce, kterého odstrkují lékaři (jakožto zástupci "ratia" vědy), kterým se ve svém černém hábitu plete pod nohy a pak mimózní matka, která se pohybuje v nějakém vlastním světě náboženských frází, jejíž způsob víry je spíš psychickou vadou a diagnózou. Tahle scéna je však svým naivním karikaturním zjednodušením spíš směšná, než něco vypovídající - já ji chápu jako únik od skutečného problému, který zůstal nedopovězen.

Nejsou už protikatolické filmy v 21. století obehranou záležitostí? Vždyť se ten příběh odehrává v současnosti. Skutečně nevím, proč je katolický fanatismus - o jehož reálné existenci v současné západní Evropě (natož v Německu) nic nevím - zdrojem dalších a dalších filmových námětů. Viz třeba nestravitelný Haneke, i když "Bílá stuha" alespoň měla historické pozadí, to se dalo pochopit nebo obraz klášterního ústavu pro choromyslné ve filmu "Camille Caludel 1915", kde se uplatnila stejná přepjatá manýra - obraz řádových sester, které neprojevují city a kolem nich křepčící a šklebící se pacienti - což vede vždy jen ke karikatuře, která už je trochu žánrovým klišé, než že by nějak mluvila k současnosti. Co tyhle filmy o katolickém (!) fanatismu říkají současné době, když z valné většiny se tato církev podobných extrémů dávno zbavila? Fanatismus a ortodoxie jsou odsouzeníhodné v jakékoliv podobě a v jakémkoliv konfesním zabarvení - a nezdá se mi, že by zrovna katolicismus byl dnes v tomhle směru nějakým exemplárním příkladem, máme okolo sebe spoustu daších sektářů a náboženství, které s tím mají problém daleko větší. Křížová cesta, ačkoliv je to silný příběh (nechám-li stranou kontext), nenese žádné univerzální poselství - protože ho ani nést nemůže, když je jeho narativní struktura provázaná s příběhem Ježíše Krista - bez toho by film postrádal smysl, je úzce spjatý pouze s jednou konfesí (jistě, zobecnit můžeme úplně všechno). Myslím, že cesta podobně zaměřených filmů už je dost prošlapaná a je to slepá ulička, která nemůže říct nic víc, nemůže nám poskytnout žádný nový obzor. Není to film o víře ani o svobodě (!), ale spíš o psychických diagnózách a hranici šílenství, v nichž se uplatňují náboženské prvky, které by mohly být nahrazené jakýmikoliv jinými mytickými symboly - že je to zrovna symbolika katolická spíše více prozrazuje o režisérovi...

Spíše než prozkoumávání konfliktů mezi ortodoxně uplatňovaným náboženstvím a životem, naznačují podnětné cesty filmy, které se nechávají inspirovat ne samotnou církví, ale obecně spiritualitou - a to v jakékoliv podobě, ať už jsou naladěné kriticky nebo usilují o prosté vylíčení výjimečného osudu - namátkou Lurdy nebo Příběh Marie. Zrovna Lurdy nelze podezírat z nějaké podbízivosti "tradičnímu" chápání posvátnosti, ale vedou s ní dialog, který je skutečně na hraně - ale právě proto takový film říká o sto procent víc, než další očekávatelné schéma o tom, jak ortodoxní zatemněné mozky destruují vše živé a křehké ve svém okolí v domnění, že tím prokazují Bohu (a sobě) kdovíjakou službu.