salahadin

Přepíšu vám, slovutným kritikům církve, dopis kněze salesiána Martina Lasarteho z Uruguaye, který pracuje v Angole. Napsal otevřený dopis redakci "New York Timesu". Udělejte si obrázek sami:

 

"Milý bratře redaktore, milá sestro redaktorko! Jsem katolický kněz. Jsem hrdý na toto své povolání a cítím se v něm šťastný. Už dvacet let žiji jako misionář v Angole. Pociťuji velký zármutek nad tím, že některé osoby, které mají být pro svět znamením Boží lásky, se místo toho staly příčinou hluboké bolesti v životě nevinných lidí. Neexistují žádná slova, která by to mohla ospravedlnit. Není žádná pochybnost, že Církev zde může stát jenom na straně těch nejbezbrannějších. Proto všechny akce, které musejí být podniknuty, aby byla ochráněna důstojnost dětí, mají absolutní přednost.

Se znepokojením však pozoruji v mnoha médiích, zvláště pak ve vašem časopise, prezentaci tohoto tématu dráždivou formou. Některé novinářské příspěvky jsou vyvážené a umírněné, jiné však přehnané, plné předsudků a dokonce nenávisti. Je ale zvláštní, jak málo pozornosti a zájmu se věnuje tisícům kněží, kteří stravují celý svůj život ve službě dětem, nemocným a postiženým ve všech koutech naší planety.

Váš list třeba vůbec nezajímá, že já jsem v roce 2002 mnoho podvyživených dětí v Angole, ohrožených kvůli válečným operacím na životě, musel transportovat přes minová pole do bezpečí, poněvadž vláda to učinit nechtěla a nevládní organizace se k tomu necítily kompetentní. Vůbec vám také nestálo za zmínku, že několik kněží včetně mě zachránilo v angolské lokalitě Moxico tisíce lidí trpících nemocemi a hladem, když jsme rozdělovali tuny potravin a léků. V posledních deseti letech jsme také otevírali nové školy a zajistili tak základní vzdělání pro více než 110 tisíc dětí.

Asi pro váš list není také zajímavé, že jsme my, kněží, museli zorganizovat potravinovou pomoc pro cca 15 tisíc osob v táborech pro uprchlíky v jejich humaninární nouzi, protože potravinová pomoc vlády a OSN na místo určení nedorazila (byla rozkradena, pozn. překl.).

Nikde se také neobjevila v médiích zpráva, že jeden 75letý kněz, pater Roberto, běhal celou noc po angolském hlavním městě Luandě, aby posbíral na ulici děti, které v důsledku bojů ztratily rodiče a staly se tak snadnou kořistí vrahů a obchodníků s dětskou prostitucí, a umístil je v našich sirotčincích. (...)

Novináři též zcela mlčí o tom, že více než 60 tisíc řeholníků a kněží z celkového počtu 400tisíc opustilo svou vlast a rodinné zázemí, aby mohli sloužit svým bratřím a sestrám v ústavech pro malomocné, v nemocnicích, v táborech pro uprchlíky, v sirotčincích apod.

Postrádám mimo jiné jakoukoli zprávu o tom, že můj přítel pater Marcos Aurelio převážel děti z Kalulo do Dondo, aby zachránil jejich životy, protože v Kalulo zuřily boje, a při zpáteční cestě na misijní stanici byl zastřelen. Rovněž tak není nikde ani zmínka o bratrovi Franciskovi a pěti katechetkách, kteří všichni zahynuli při automobilovém neštěstí, když vezli potravinovou a zdravotnickou pomoc do odlehlé krajiny. Nikde se váš čtenář nedozví, že desítky misionářů v Angole zemřely na malárii, protože chyběla lékařská péče, jiní zahynuli, když šlápli na minu při své pastorační cestě. Na hřbitově v Kalulo jsou hroby prvních kněží, kteří do této země přišli. Žádný se nedožil více než 40 let.

(...)

Je pravda, že my nestojíme o palcové titulky v novinách, chceme pouze přinášet lidem radostné poselství vánoční a velikonoční noci. Jde nám pouze o objektivitu zpravodajství, o to, abyste nevěnovali pozornost pouze jedinému stromu, který s velkým rámusem padá, ale celému lesu, který potichu roste.

 

Kněz není ani hrdina, ani neurotik, je docela obyčejný člověk, který se svým lidstvím hledá Ježíše a snaží se sloužit svým bratřím a sestrám. Ve svém životě zakouší právě tak jako každý jiný člověk nouzi, trampoty a svou vlastní slabost, ale též krásu a dobro. Proto vás prosím, milí přátelé žurnalisté, abyste hledali pravdu, dobro a krásu, nebot jen toto činí vaše povolání ušlechtilým."

 (zkráceno, přepsáno z čas. Immaculata 1/2012, č. 119, str. 16-17)