forsythia

Štěstí

 

K těmto úvahám mě přivedl film Todda Solondze Štěstí. Ráda pozoruju lidi kolem sebe a jako téměř každá osoba ženského pohlaví si občas ráda poslechnu i nějaký ten drb, a když se objeví skulinka a dostanu příležitost tou skulinkou nahlédnout do hlubších sfér něčího myšlení, většinou nezaváhám a té příležitosti se chopím.

Říkám si, že někteří lidé vlastně celý život nedělají nic jiného. Ráno u snídaně si přečtou bulvár a pak vykouknou z okna a pozorují: "Sousedka dneska vstala pozdě, jde nakoupit o půl hodiny později. Bodejť by taky ne, když se u nich flámovalo. Přišla mi teď poslední dobou taková nějaká podrážděná. Ale neslyšela jsem je, že by se hádali... A hele, támhle slečna už bude každou chvíli rodit, to jsem zvědavá, co s tím parchantem bude dělat. A já ji nemám ráda, pořád se tak potměšile usmívá." (Všimli jste si, jak teď automaticky používám ženský rod?)

Pak si pustí dvoustou padesátou třetí epizodu oblíbeného seriálu a zároveň se pustí do řešení životních situací hlavních postav. Když se sejdou s přáteli na kávu a na kus řeči, zase řeší životy ostatních lidí. Velmi dobře se orientují v jejich rodinných vztazích, ve výkyvech jejich nálad, v jejich charakteru a pohnutkách. A když se ukáže nějaký kostlivec v něčí skříni, jsou tím doslova pohlceni a uchváceni (vlastně se jim ale celou dobu snaží pomoci a nechápou, proč oni si pomoci nenechají).

A tak celý život řeší osudy druhých, ať už známých z ulice, z televize a bulváru či zcela fiktivních postav ušitých jim na míru. On je to celkem jednoduchý způsob, jak se vyhnout přemýšlení o vlastním životě, o vlastním (ne)štěstí.

Ve zmíněném filmu Todd Solondz připravil právě takovou skulinku k nahlížení. Na rozdíl od bezduchých černobíle nalinkovaných portrétů seriálových postav ale nabízí něco, co rozhodně nebude působit jako náhražka problémů k řešení. Nabízí zrcadlo s poněkud znepokojujícím obrazem.

Často jsem se v životě setkala s pokrytci, kteří se dělají lepší, než doopravdy jsou. Kostlivci, které ve skříních skrývají, mohou nabývat enormních rozměrů. Nalhávají něco světu kolem sebe, ale většina z nich vlastně nalhává především sobě samotným. Nalhávají si, že jsou šťastní. Že takový a takový životní styl jim přináší uspokojení. Že pokud se kdy dopustili třeba nějakého podvodu, pokud kdy udělali nějaký (a nejspíš ne jediný) kompromis, bylo to pro dobro věci. Ǔčel světí prostředky. A pro jistotu o nich nikdo nemusí nic vědět.

Abych nebyla nespravedlivá a pokrytecká, musím sama přiznat, že tyto sklony mám taky. Že se občas přistihnu, jak si cosi nalhávám. Jak sama sebe chlácholím (a honem radši začnu řešit někoho jiného, kdo má problém stokrát větší). Občas se přistihnu, jak se snažím sama sobě namluvit, že jsem šťastná. A jsem tím nešťastnější, čím víc si to štěstí nalhávám.

Z lidí, které potkáme ve filmu Štěstí, není nikdo úplně normální. Každý má nějakou úchylku, ať už větší, nebo menší. Někdo svou úchylku dokáže celý život udržet na uzdě, ale taky se tím celý život trápí. Někdo se ovládnout nedokáže, a pak se zase trápí tím. A málokdo v životě najde takového spojence, který jeho tajemství unese. Ať už jde o pouhou touhu, pouhé nutkání, nebo třeba o dokonaný zločin.

Je to strašlivý začarovaný kruh. Člověk se celý život trápí buď nenaplněnou touhou, nebo tím, že svým touhám podlehl (v některých případech dokonce obojím). Může být tedy člověk doopravdy šťastný?

Je šťastný mnich, který se zřekl světských požitků, žije v askezi a očekává naplnění svých tužeb jednou v posmrtném ráji? Je šťastný člověk, který naopak nabírá radosti života plnými hrstmi a žije pro přítomný okamžik, nicméně si většinou takto nadělá pár pěkných průserů?

Je šťastný ten, kdo žije podle svého přesvědčení, ale to přesvědčení jde proti jeho přirozeným touhám? Je šťastný ten, kdo žije pro své touhy, ale pořád má pocit, že mu něco utíká mezi prsty a že by to chtěl vlastně jinak?

Budu těch úvah muset nechat. Začínám tu upadat do depréze. Zavolám radši kamarádce, musím s ní ještě zatelpla probrat pár drbů.