Rimsy

Kdy jindy by měl být politický film na vrcholu, když ne dnes? V Rusku Putin, v Americe Trump, v Česku Zeman. Ať jste v názorech napříč politickým spektrem rozmístěni jakkoli, těžko se budete přít o tom, že všichni zmínění jsou výraznými a kontroverzními osobnostmi. A umělci na to samozřejmě musejí reagovat, to by prostě jinak nešlo. V letošních Varech jsme politickými tématy prosyceni víc, než jsme byli zvyklí.

 

Hned při úvodní večeru během slavnostního zahájení se Tim Robbins ostře pustil do Trumpa. Nazval ho hochštaplerem a překvapeného karlovarskému publiku se za celé Spojené státy omluvil. To je rozhodně silné prohlášení od na všech frontách aktivního umělce, ovšem jednalo se pouze o první z mnoha zážitků tohoto typu.

 

O den později jsem totiž viděl novinku Spikea Leeho BlacKkKlansman, která Trumpa přímo zmiňuje. A asi vás nepřekvapí, že ne zrovna v lichotivém světle. O další den později se promítali Svědkové Putinovi, dokument ruského enfant terrible Vitalije Manského. Nemusíte hádat dvakrát, jaký pohled zastává i tento umělec. A další den pak Mimořádná zpráva, tuzemský kousek šikovného pozorovatele Tomáše Bojara. Ten zobrazuje dvě seriózní redakce, jež zpracovávají potvrzení Miloše Zeman o druhé kandidatuře; jedna redakce se o informaci bojí mluvit, druhá ji komentuje vyloženě negativně. A kruhově se vracíme k Trumpovi, tentokrát v novince Terryho Gilliama Muž, který zabil Dona Quijota, z něhož je doslovně i mezi řádky zjevné, že britská geniální mysl zámořského mocnáře zrovna neuznává. Názory jsou holt jasné.

 

Nespokojenost umělců s vládnoucí garniturou k této sféře prostě patří. To lze ostatně pozorovat dlouhodobě. Ale co když nejsme svědky pouhého rutinního stěžování si ze strany věčně nespokojených umělců, nýbrž relevantní kritiky poměrů, jež opravdu nejsou v pořádku? Všechno nasvědčuje tomu, že naše doba plná demagogie a populismu si kritiku prostě zaslouží. A kdo jiný by se jí měl ujmout, nežli uvědomělí filmaři?