Douglas

V novém čísle časopisu ILUMINACE vyšla má rozsáhlá programová studie "Česká kinematografie jako regionální poetika", v níž vycházím ze svého dlouhodobého výzkumu - a formuluji důležitost, možnosti, omezení a ambice výzkumu mnohem dlouhodobějšího: české regionální poetiky coby základu pro porozumění estetickým dějinám českého filmu.

 

K PŘEČTENÍ ZDE

 

Článek je rozdělen na čtyři bloky. První blok je metodologický, zakotvuje studii v diskusi o psaní a stavu dějin (českého) filmu a vysvětluje vlastní výzkumnou tradici. V reakci na nejzjevnější problémy navrhuje ve vztahu k estetickým dějinám nový koncept "regionální kinematografie", resp. její "regionální poetiky".

 

Druhý blok je polemický, když na příkladu období před vznikem Barrandova a pomocí teze o dvojí kontinuitě demonstruje, proč bychom měli ve snaze o porozumění estetickým dějinám českého filmu přestat primárně vycházet ze srovnávání s jinými kinematografiemi (zejm. hollywooodskou) a s mezinárodními trendy.

 

Třetí blok je analytický, přičemž se soustřeďuje na film VRAŽDA V OSTROVNÍ ULICI, na jeho výstavbu a na míru jeho ne/návaznosti na předchozí období, zejména s ohledem na žánr krimi a styl. Ukazuje i to, ze při rozpoznávání estetické periodizace dějin filmu se nelze přidržovat ani periodizace průmyslové.

 

Čtvrtý blok má povahu epilogu, obecnější úvahy nad možnostmi, které nám takový projekt nabízí rovněž při kritickém porozumění dějinám českého filmu - a to nejen těm nejoslavovanějším obdobím, nýbrž i takříkajíc opomíjeným obdobím přechodovým nebo současné české kinematografii.

 

Ačkoli ve svém článku odkazuji toliko k průběžným výsledkům svého analytického bádání, vnáším do debaty nová data, zjištění i tvrzení. Tolik let se v souvislosti s českou kinematografií řeší, čím nebyla a není, čím neměla a nemá být, případně čím by být měla, že se vlastně nikdo nikdy pořádně nepokusil porozumět, čím a proč česká kinematografie byla a je.

 

Můj článek tímto směrem vykračuje. Můžete mít pochopitelně pocit, že dvacátá a třicátá léta minulého století nám toho o současnosti české kinematografie napoví málo. Podle mě však klíč k pochopení jejích posledních desetiletí tkví právě v pochopení jejích desetiletí prvních.

 

Jistě, je to akademický text, ale přeskočíte-li některé otevřeně teoretické části prvního bloku, chci věřit, že je schopen hovořit k mnohem širšímu publiku.