spotczek

Šílená deprese, přesto se mezi diváky občas někdo zasmál. Vtipné to ale nebylo. Ani náhodou.

     Kulisy, kostýmy, hudba i herecké výkony skvělé, ale vadila mi nevyváženost mezi scénami. Téma smrti nejspíš nelze pojmout pouze smrtelně vážně, ale skoky od existencialistické tíže k bezuzdnému humoru poněkud snižují váhu.

     Souhlasím s recenzemi i dlouhým úvodním monologem Jakuba Žáčka, že smrt opomíjíme. Nicméně ani sama inscenace nepojednává o tom nejpodstatnějším – proč ji opomíjíme. Defilují před námi především mladí lidé, vznášející jakousi hamletovskou otázku, zda být či nebýt. Smrt je však nejodpudivější ve své reálné, nikoliv filozofické podobě. Když se přibližuje, jedná se o fyzické problémy, o duševní i tělesný nepokoj, nepříjemné stavy, pocity bolesti, nemohoucnosti, o strach a relativizaci triviality (věci, na které dříve nebylo nutné zvláště myslet a vynakládat větší úsilí, se najednou stávají obtížnějšími, dřívější samozřejmost se mění v utrpení). Ne nadarmo je smrt spojená s nemocemi, otázkou lidské důstojnosti i s pofiderní odlišností člověka a zvířete. Nicméně chápu, že taková depresivnost by už hraničila s únosností a lacinou doslovností.

     Divadlo Na zábradlí se nezaměřilo na fakta, ale na estetické a emocionální působení. A i díky hudbě, sametově rudé scéně s lesklými plochami a výkonům jednotlivých Požitkářů se mu to v střípcích daří. Zajímavé je například tvrzení, že po smrti si všechno prožijeme znovu, jen každou věc naráz, tedy budeme několik let spát, několik dní se mýt, trpět, jíst atd. Docházíme tak k relativizování hodnot našeho žití.

     Celá inscenace se odehrává na nejasném místě v neurčitém čase, v nepravidelných intervalech. Postavy Požitkářů jako by byly živé i mrtvé zároveň. Vysvětlující byl pro mě v tomto směru závěr hry, poslední monolog jedné z postav o místě, kde končí lidé, kteří ještě nejsou úplně mrtví, protože žijí v pamětech žijících. Možná si to vysvětluji špatně, ale právě ona neexistence ostře vymezené hranice mezi životem a smrtí je tak zásadní.

     Na úplném konci celé hry se jednotlivé postavy mění v mechanické loutky, donekonečna opakující pár jednoduchých pohybů a slov. Figurky imitující život. I my živí často jednáme mechanicky. Právě v panoptikálním obrazu nesynchronních gest a disharmonické pospolitosti jakoby se střetával svět ještě nemrtvých.

     Kdy tedy začíná naše smrt?! A není zbytečné ji vymezovat, když stejně jednou přijde?!

     Zde ona depresivnost: Smrt začíná již za života, protože jde o život. Hlavně tedy o jeho smysl.