Gore

Filmové zhodnocení:
V 32. týdnu jsem viděl celkem 8 filmů, z nichž 2 byly hudební dokumenty (velmi povedený Bůh ti žehnej Ozzy Osbourne, o velké rockové ikoně, kdy dokument byl velmi obsáhlý, zajímavý a podrobný, jen ke konci se mi zdálo, že mu trochu dochází dech a hledá způsob jeho ukončení; podobně kvalitní a zajímavý byl i dokument Daft Punk Unchained, o francouzském elektronickém robotickém duu, který obsahoval přehršel zajímavých informací a rozhovorů); 2 animované snímky (průměrná taškařice Angry Birds ve filmu, na motivy slavné mobilní hry, o bojích ptáků proti invazi zelených prasat, která je cílená více na děti a dospělé fórky jsou zde poskrovnu, takže se dočkáme hodně padání a ztřeštěného nelogického jednání; a zejména na malá děvčata cílená Barbie: Tajná agentka, která zas není takový průser, jaký jsem očekával); 2 dánské filmy s Nikolaj Lie Kaasem (prapodivná komedie O kuřatech a lidech, o dvou bratrech, kteří zjistí, že na ostrově mají další tři divné, zaostalé a svérázné bratry, kdy film je až téměř úchylný, ale ještě vkusný, ve kterém hraje dánská herecká elita, ale jinak se film snaží pouze šokovat, kdy mi to přišlo docela samoúčelné a bez nějakého přesahu; a kriminálka Vzkaz v láhvi, které je již třetím pokračování filmu podle knížky Jussi Adler-Olsen o oddělení Q, zabývající se starými nevyřešenými případy, tentokrát o sektáři, který unáší sourozence a vrátí za výkupné pouze jednoho, kdy mi tento film ze všech předchozích připadal nejslabší a nejmíň atmosfericky tajemný); a 2 americké hrané snímky (fantasy Lovec: Zimní válka, která je sequelem, ale ze začátku i prequelem, 4 roky starého filmu Sněhurka a Lovec, kdy kvalitně šel snímek dolů, ale zas ne o tolik, a naservíroval nám pouze průměrnou fantasy o zradě a putování s ne tak úplně špatnými hereckými výkony všech zúčastněných, i když od záporačky Emily Blunt jsem očekával více; a staromilskou buddy komediální detektivku Správní chlapi, která mě potěšila svým přístupem, atmosférou, hereckými výkony a lehkou režií Shane Blacka).

 

Nejlepší film týdne:
Správní chlapi – pod režií i scénářem je podepsán Shane Black, což je záruka kvality, a nezklamal ani tentokrát příběhem soukromého očka Ryana Gosslinga a ranaře Russella Crowea, kteří vyšetřují smrt pornohvězdy, a který nám může lehce evokovat brilantní snímek L. A. – přísně tajné, kde hrál rovněž Russell Crowe. Zde nejde tolik ani o příběh, který je spíše jednoduchý, ale kvalitně napsaný a má skvělé zpracování, celkovou atmosféru a skvěle funguje chemie mezi herci. Je to spíše vzpomínka na dřívější filmovou dobu, ale o to příjemnější.

Nejslabší film týdne:
Barbie: Tajná agentka – dalo se to i očekávat, že takovýto snímek skončí v téhle kolonce, ale zas to není takový průser, jako její jiná dobrodružství nebo snímky z podobného soudku. Zde je Barbie a její dvě kámošky gymnastky najaty, aby se staly tajnými agentkami a dopadly tajemnou zlodějku diamantů, přičemž film pomrkává na veškeré agentské filmy a naštěstí není až tak úplně tupý, ale své chvilky tuposti a hloupých dialogů pochopitelně má, ale vzhledem, že to je určené spíše malým holkám, tak se předpokládá menší přimhouření oka.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Russell Crowe (Správní chlapi) – tohoto Australana mám hodně herecky rád, i když je v poslední době jeho herecký výkon hodně kritizován, zejména v tuzemsku, tak mě se hlavně jeho drsňácké typy dost líbí, a zde dokázal i svůj smysl pro humor a přitom neztratil nic ze svého šarmu. Z dalších herců nezklamal ani jeho parťák ze stejného filmu Ryan Gossling.

Jessica Chastain (Lovec: Zimní válka) – s touto zrzkou to mám jako na houpačce, kdy v některých filmech se mi líbí, a jinde mě zase zklame, zde je to naštěstí ta první možnost a jako bojovnici jí to i sluší. Z dalších hereček zaujala mladičká Angourie Rice jako bystrá dcera Gosslinga ve Správních chlapech a i Charlize Theron, která v Lovci: Zimní válce měla spíše větší cameo.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Matt Bomer (Správní chlapi) – jako hlavní záporák mi připadal málo démonický a charismatický, kde jsou ty doby, kdy záporácký prim hráli např. Gary Oldman nebo Dennis Hopper, to bylo jiné kafe.

Johanne Louise Schmidt (Vzkaz v láhvi) – u hereček tento týden vyloženě průserový herecký výkon nebyl žádný, jen mi tahle postava a i herečka přišla taková nadbytečná a do celkového vyznění filmu neladila.

 

Hudební zhodnocení:
V 32. týdnu jsem slyšel celkem 9 hudebních alb, přičemž se jednalo pouze o 3 kapely a ani jedno album nebylo z letošního roku, z nichž 5 alb bylo doplnění studiové diskografie americké aggrotech kapely Combichrist (debutové album The Joy of Gunz z roku 2003, které míchá power noise a harsch EBM zvuk s minimem zpěvu, které se od jejich pozdější tvorby hodně odlišuje a mě moc nenadchlo; úplně mě nenadchlo ani druhé album Everybody Hates You z roku 2005, které ale již bylo mnohem lepší i tím, že tam byly přidány klávesy a bubny, a můžeme zde už slyšet zpěv Andyho LaPleguy, a které, jak sám frontman nazval, spadá do stylu TBM – techno body music; jejich třetí album What the Fuck Is Wrong with You People? z roku 2007 je již typický aggrotech s elektronickým industrial soundem a agresivním zpěvem LaPleguy, a kvalitně stoupá; stejně jako Today We Are All Demons z roku 2009 a No Redemption z roku 2013, kdy zde platí, že každým albem je jejich hudba lepší a lepší); dalším doplněním diskografie jsou 2 alba od americké metalcore kapely Hatebreed (pátá studiovka Hatebreed z roku 2009 je o něco málo slabší než většina jejich alb, ale přesto se jedná o nadstandardní album, které se vymyká méně výrazným metalcore kapelám; cover album For the Lions, taktéž z roku 2009 jsou cover verze známých i méně známých zejména thrash metalových kapel, které měly vliv na tvorbu Hatebreed, a které se jejich tvorbě i trochu vymyká, neboť je více thrash metalové, ale originálům nedosahuje, proto je méně výrazné a tudíž slabší); a 2 alba americké industrial rockové kapely Filter (čtvrtá studiovka Anthems for the Damned z roku 2008, která vznikla po kratší pauze, na které se frontman Richard Patrick léčil z drogové závislosti a založil další dvě kapely, které pak zanikly, a z větší části se na ní nachází materiál z doby před pauzou, a tím pádem je i nekonzistentní, ale ne špatné, jen jí chybí jejich typický agresivní zvuk; neagresivitou trpí i jejich v pořadí šesté album The Sun Comes Out Tonight z roku 2013, kde můžeme najít i balady, kdy album také není špatný, ale mám radši, když se kluci odvážou, jejich klidná poloha jim tolik nesluší).

 

Nejlepší hudební album týdne:
Combichrist – No Redemption = vynikající album, kde Andy LaPlegua a jeho banda skvěle míchají Aggrotech, EBM a Industrial s jeho agresivním zpěvním projevem. Jejich pozdější alba, dělaná více metalově mám radši než jejich elektroničtější počatky. Vrcholem je zde skladba Feed the Fire.

Nejslabší hudební album týdne:
Combichrist – The Joy of Gunz = jejich debut mi připadá nejslabší z jejich tvorby, už i proto, že to je něco úplně jiného, než co pak přetavili v dokonalost. Zde je to v elektronickém power noise a harsh EBM stylu, který sice není sám o sobě úplně špatný, ale jejich kvalita se nachází někde úplně jinde.