AgnesDee

Tomuto seriálu jsem se úspěšně dlouho vyhýbala. Nevím, jestli to bylo kvůli pověsti spojení Pýchy a předsudku a Padesáti odstínů, nebo něco jiného. Každopádně jsem se na něj dva roky po uvedení podívala společně se svými kamarádkami. Tedy jen na první díl... a řekla jsem si, že mě zajímá, jak to bude pokračovat. Než jsem se nadála, tak za tři dny jsem měla zhlédnutou celou první i druhou sérii. A jak už to tak u mě bývá, řekla jsem si, že si musím přečíst i knihu, kterou jsem měla taktéž do tří dnů přečtenou. 

První kniha z osmidílné série, která nese název Vévoda a já, je tak čtivá, že jsem odsunula i čtení 1984, za což bych se měla stydět. Dokonce mi z toho zrudly oči od únavy. Jak jsem pochopila i z anotací ostatních dílů série, jde o přenesení klasických romantických narativů do nového kabátku. A na tom nemusí být nutně nic špatného. A i v tomto případě se osvědčilo, že to ničemu neškodí. Děj krásně ubíhá, postavy mají mezi sebou velmi dobré dialogy a chemii, a pojetí problémů manželské dvojice je velmi zajímavé. I proto si kniha může dovolit soustředit celý svůj obsah čistě na mladou dvojici, což seriál nemůže. V knize proto nenajdete žádné podzápletky s Marinou Thompsnovou, Eloise pátrající po lady Whistledownové nebo postavu pruského prince. I proto by se kniha spíše hodila do formátu celovečerního filmu, než do seriálu. Na druhou stranu si však seriál našel místo pro rozvinutí postav zbylých sedmi sourozenců a jejich okolí, které v knize chybí. Za to má seriál můj obrovský obdiv, že dokázal vzít příběh a obohatit ho tak, aby zapadal i do kontextu knih.

V něčem je ale kniha přeci jen lepší, a to je řešení problémů. Postavy spolu mluví. Mluví spolu pořád, a pokud to zrovna děj umožňuje, tak na rovinu. Není zde žádná melodramatická vsuvka s případným opuštěním, kdyby náhodou... Všechno jde velmi rychle, na nic se nečeká. A hlavně tu nejsou žádné složité proslovy o tom, jak a kdo proč někoho miluje. Jejich vyznání lásky působí přirozeně. Na rozdíl od seriálu, od kterého asi moderní divák vyžaduje, aby postavy prožívali co největší množství klišé.

Jinak ještě musím dodat, že kniha Vévoda a já je starší než Padesát odstínů nebo Super drbna, takže pokud vám seriál tyto narativy připomíná, možná to bude tím, že se v literatuře i seriálech opakují pořád a pořád dokola. V tom Bridgertonovi nejsou opravdu ničím výjimečným.