Ghoulman

Několikrát jsem přemýšlel, jak ohromně nepraktické by bylo využívání místního „deníčku“ k zaznamenávání souvislého myšlenkového proudu podmíněného chronologickým sestavením událostí z vašeho života. Vezměme si konkrétní případ. Člověk by rád zachytával postupem času své zážitky, chvíli by odstoupil z toho nekončícího proudu hodin, srovnal si v hlavě proběhlé události a hodil je na papír (na obrazovku monitoru?). Aby tato životopisná chvilka dávala na tomto místě smysl, řekněme, že bychom ji spojili s filmem. Kupříkladu by si dotyčný jedinec mohl dělat záznamy o tom, jak navštěvoval jednotlivé roky nějaké ty festivaly, co viděl v daném měsíci v kině, který tlustý a upocený chlápek si vedle něj sedl a co přesně jedl a jak byl u toho hlasitý a kolik mlaskavých zvuků stihl na ploše hodiny a půl vyloudit z ústní dutiny. Problém nastává ve chvíli, kdy se takovýchto záznamů nahromadí řekněme několik desítek. Začal by zde nezanedbatelný problém s odkazováním na jednotlivé předchozí zážitky. Kdyby kupříkladu náš imaginární „životopisec“ zaznamenal nejnovější událost, ve které by navazoval na událost předchozí (kupříkladu by odkazoval na předchozí ročník nějakého festivalu o kterém již psal nebo srovnával nejnovějšího tlustého chlápka s jiným tlustým chlápkem), byl by zde problém, že by se jedinec zaujatý vyprávěním musel z vynořit z fikčního světa a vrátit se o několik desítek příspěvků zpět. Pokud by podobných intertextuálních odkazů bylo více (neřku-li v každém textu několik), bylo by v zásadě nemožné nečíst dotyčné příspěvky chronologicky. Jenže v tom je problém deníčku, který funguje „proti proudu času“. Příspěvky, které by měly být nejdříve viditelné by měly být ty nejstarší, nikoliv naopak. Pokud by tedy chtěl člověk zachovat chronologičnost zachycených události, jako je tomu například v deníku soukromém (viděli jste někdy někoho, kdo by první záznam v deníku psal na poslední stránku a poté pokračoval směrem k začátku sešitu?).
Jediným možným způsobem řešení tohoto „problému“ (Jestliže tedy přijmete premisu, že se skutečně jedná o problém - není to tak nepříjemná věc, jako když vám třeba někdo srazí psa nebo když dostanete vyhazov. Odvažuji se dokonce tvrdit, že o závažnosti tohoto „problému“ mluví i fakt, že o něm jistě zatím žádný jiný uživatel csfd nic nenapsal). Ale zpět k hlavnímu „problému“ - jediným řešením by bylo vymyslet sofistikovaný systém předem sestavených záznamů, jejichž pořadí by při přispívání člověk obrátil, tak aby posledním záznamem, kdy nějaký uživatel otevře cizí deníček, byl začátek vyprávění. Kupříkladu úvod do tématu života dotyčného jedince. Poté by mohl být dotyčný čtenář natolik stržen, že by si procházel pěkně popořádku a v opravdovém pohodlí dané záznamy.
Avšak zde narážíme na další komplikaci. Tento postup by vyžadoval (kromě dlouhodobé přípravy přispěvatele) také předpoklad, že by nikdo z vlastního popudu pravidelně nesledoval každý z příspěvků, který dotyčný pisatel zaznamenával. V tom případě by bylo řešení s předem připraveným (a posléze obráceným) sledem událostí spíše kontraproduktivní. To nás však vede k další otázce a to jest, kdo vlastně pravidelně čte cizí deníčky na csfd? Ostatně jestliže chce člověk zachytit opravdu autentické zážitky, nejspíš je nebude zveřejňovat (protože autentičnost s sebou nese velice často nutnost upřímnosti (protože co si budeme povídat, většina z nás si raději sama o sobě lže) a krom toho by v autentickém záznamu něčího života mohla sem tam, ne-li většinu času, prosvítat banalita a nuda (protože co si budeme povídat, většina z nás není Mick Jagger). Z té druhé strany, jestliže se bude jednat o striktně neosobní suchý záznam, například zhlédnutých filmů, koho to bude bavit? To vše znamená, že přispívat pravidelně do deníčku je s největší pravděpodobností příšerná ztráta času a já se sám sebe ptám, proč vlastně tedy do tohoto deníčku právě v této chvíli něco píši? Asi proto, že potřebuji ztratit nějaký čas (ano, ano, všichni to děláme, ztrácíme čas – tuhle jsem přemýšlel nad tím, že každý z nás je v podstatě z určitého zanedbatelného procenta sebevrahem, neboť každý z nás, ve větší či menší míře sem tam doslova a do písmene plýtvá životem, dává ho vniveč tak banálním činnostem, jakými jsou celodenní sledování rozhovorů Kanye Westa nebo poněkolikáté zhlédnutou tisící-druhou epizoda seriálu Tak jde čas (kterýžto by se měl jmenovat - v závislosti na předchozích řádcích - spíše „Tak vám kradem čas“).

PS: Tento text je pouhý vtip, nikoliv vážně myšlená esej o dvou proti sobě jdoucích chronologicky uspořádaných řadách.

PPS: Vím, že zkratka postskriptum se používá u dopisů, nicméně beru to tak, že každý příspěvek do internetového světa je svým způsobem dopisem, ač často bez předem určeného adresáta. A jakkoliv je zde vysoké riziko, že si tento "dopis" nikdo nakonec nepřečte, jsem přece jenom romantikem a tudíž mohu tento záznam brát jako vzkaz v láhvi, plovoucí v moři informací a se zatajeným dechem se sem tam zasnít, jak by se někdo tvářil u jeho čtení...