yenn

Potřetí Kjóto. Chrám Šóren-in byl jedním z nejzajímavějších buddhistických objektů, jelikož za obdobné vstupné jako jinde jej lze prozkoumat opravdu důkladně. Přístupná je většina místností a samozřejmě i zahrada, kde stojí mimo jiné zvonice, jejíž zvon může návštěvník rozeznít (a případně předtím přispět do pokladničky, ale tuto část jsem vynechal). Cestou z chrámu mě na mapě zaujala značka hrobu Akečiho Micuhideho a ten jsem si kvůli jednomu z právě vysílaných anime nemohl nechat ujít.

 

Následně mě podzemní dráha dovezla na druhou stranu trasy, do stanice Nidžódžó, v jejíž blízkosti se rozléhá stejnojmenný hrad. V rozsáhlém areálu lze strávit drahnou dobu a ve většině staveb vaše kroky provází vrzání slavičích podlah, upozorňujících na vetřelce. V některých místnostech také přebývají figuríny v různých výjevech (šógun přijímá posly, šógun odpočívá...). Když jsem venku shlédl z mostu do vodního příkopu, podobně jako v Naře se v mžiku ve vodě začali srocovat kapři loudící krmi od návštěvníků. Jejich vzrůst napovídal, že většinou jsou úspěšní.

 

V čase oběda jsem se přemístil do jiné části města, kde mě hned udeřila od očí nabídka McDonalda. Terijaki McBurger u nás k dostání není, odolat jsem mu tedy nemohl. Když jsem dobrý sendvič s hovězím masem ve sladkokyselé sojové omáčce spořádal, vyzvěděl jsem od obsluhy polohu Sandžúsangen-dó. Několik autobusů stojících za jeho branou mě však spolehlivě odradilo, a tak jsem se vydal do poslední lokality.

 

Ulice vedoucí k Fušimi Inari taiša je lemována obchody s liškami a s torii, aby nikdo nebyl na pochybách, čím je svatyně proslulá. Kromě soch zde podobu lišek (respektive liščích hlav) nabraly i ema, jež jsou navrženy tak, aby osoba toužící po splnění přání lišce domalovala obličej. Někdo ji přemění na Hello Kitty, jiný na bišinku, další na dospělého muže. Torii pak v počtu několika set zastřešují jeden z okruhů ve svatyni. Návštěvníků je hojný počet, ovšem díky velké rozloze lze v areálu najít i klidnější místa.