CSSML

Aneb jak v Hollywoodu nakládají s literárními předlohami...

Můj Ježíši, pro bolest, kterou jsi vytrpěl, když ti byla levá ruka tvá na kříž přibíjena, uděl mi pravou lítost nad hříchy mými.
Můj Ježíši, pro bolest, kterou jsi trpěl, když ti byla pravá ruka tvá na kříž přibíjena, dej ať setrvám v milosti tvé.
Můj Ježíši, pro bolest, kterou jsi pocítil, když ti byla levá noha tvá na kříž přibíjena, osvoboď mě od muk a trápení pekelných.
Můj Ježíši, pro bolest, kterou jsi snášel, když ti byla pravá noha tvá na kříž přibíjena, uděl mi milost, abych tě miloval věčně v nebi.
Můj Ježíši, pro zraněné srdce své svaté uděl mi milost, abych tě vždycky miloval v životě tomto i v onom.

Zdroj: sv. Alfons Maria z Liguori: Láska duší neboli vroucí úvahy o umučení Ježíše Krista, vydáno v Praze r. 1901

Základní přikázání zní: „Miluj Pána, Boha svého, z celého srdce svého, z celé duše své, ze vší síly své a ze vší mysli své a bližního svého jako sebe samého!" (Luk 10, 27), je nezbytné zde dodržet pořadí udané Spasitelem. Milovat Boha znamená zachovávat Jeho přikázání: „Kdo má moje přikázání a je plní, ten mě miluje." (Jan 14, 21) První Boží přikázání nařizuje věřit v jednoho Boha a věřit všemu, co Bůh skrze svou Katolickou církev zjevil a co ona přikazuje věřit, neboť „bez víry se nelze líbiti Bohu" (Žid 11, 6) Další přikázání se týkají lásky k bližnímu. Nelze oddělovat lásku k Bohu a k bližnímu, obojí je přikázáno jediným pravým Bohem. Není možné se omezit na plnost nauky a zapomínat na lásku k bližnímu, která se projevuje mimo jiné skutky tělesného a duševního milosrdenství. „Co jste tak neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste to neučinili," praví Spasitel. „I půjdou tito do věčného trápení." (Mat 25, 45-46)

Poznámka: Zamyšlení si nečiní nárok na originálnost, ani na vyčerpávající rozbor tématu. Původní text, vzniklý jako reakce v diskuzi, byl pro deníček mírně upraven. Případné oslavné ódy či hanopisy směřujte do mé pošty.

Ferdinand Georg Waldmüller: Skutek milosrdenství (1850)

Kdo by si nenechal zdát takový sen a nechtěl, aby se mu splnil, že pánové. Líbí se mi jak celý, tak tím, že začíná svatbou. To jen pohádky svatbou končí. V životě svatbou teprve všechno začíná. Ovšem na naplnění takového snu si muž musí sehnat obětavou ženu. Což dnes, kdy je doba slušných dívek v krásných šatech nejspíš nenávratně pryč, záležitost nelehká. Dnes se muž sám sebe ptá, zda se zbláznil on, nebo všichni okolo, že nepovažuje za vhodné, když dívka vystavuje svoje fotky v bikinách v ksichtoknize a nevadí jí v takovém chatrném „oděvu" předstupovat před cizí muže. Film: Miliónová bankovka

„Musíme hledat alternativní zdroje energie, snížit produkci skleníkových plynů, zavést kvóty, emigrovat na Mars..." Kdo se s podobnými výkřiky zelených mozků ještě nesetkal? Na podporu takových a jiných tvrzení se stále dokola ukazuje graf strmě rostoucí zemské teploty za posledních 100 let (A), který se pro zvýšení věrohodnosti může objevit i ve vysokoškolské učebnici, zejména je-li její autor militantní ateista (B). Naštěstí i v takovém konformním rádobyvědeckém plátku, jakým je časopis Vesmír, se občas objeví informace (C), která odsuzuje varovné skřeky o nebezpečí globálního oteplování do říše frašek.

(A) Instrumental temperature record, http://en.wikipedia.org/wiki/Instrumental_temperature_record
(B) Atkins P., Physical Chemistry, 8th edition, p. 463
(C) Vesmír, 557, 93 (2014)

Mezi nejdojemnější obřady postní náleží zajisté udílení popelce na popeleční středu. Přede mší sv. světí se popel (připravený z ratolestí na květnou neděli roku minulého posvěcených), jímž kněz čela věřících znamená neb hlavy posypává řka: „Memento homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris" – Pomni, člověče, že prach jsi, a v prach se obrátíš. Svěcení popele děje se takto:

Modleme se. Všemohoucí, věčný Bože, odpusť kajícím, slituj se nad námi, kteří pokorně tebe prosíme: a seslati rač anděla Svého s nebe, aby požehnal † a posvětil † popel tento, by lékem byl spasitelným všechněm těm, kdož svaté jméno Tvé pokorně by vzývali, svědomitě ze svých hříchů se vyznávali, nepravosti své před tváří milosti Tvé oplakávali, aneb dobrotivosti Tvé pokorně a vroucně se doprošovali, a propůjč pro vzývání nejsvětějšího Jména Svého, aby, kdožby koliv (popelem tím) posypáni byli, ku zahlazení hříchů svých, zdraví těla a ochrany duše účastni byli skrze Krista Pána našeho. Amen.

Hans Memling: Triptych pozemské marnosti a božského spasení (přední strana, kolem 1485)

Pomiluj mja, Bože, po velicij milosti Tvojej,
i po množestvu ščedrot Tvojich očisti bezzakonije moje.
Najpače omyj mja ot bezzakonija mojeho,
i ot hricha mojeho očisti mja.
Jako bezzakonije moje az znaju,
i hrich moj predo mnoju jesť vynu.
Tebi jedinomu sohrišich i lukavoje pred Toboju sotvorich:
jako da opravdišisja vo slovesich Tvojich,
i pobidiši vnehda suditi Ti.
So bo v bezzakonijich začat jesm,
i vo hrisich rodi mja mati moja.
Se bo istinu vozľubil jesi:
bezvistnaja i tajnaja premudrosti Tvojeja javil mi jesi.
Okropiši mja issopom, i očiščusja:
omyješi mja, i pače sňiha ubiľusja.
Sluchu mojemu dasi radosť i veselije:
vozradujutsja kosti smirennyja.
Otvrati lice Tvoje ot hrich mojich,
i vsja bezzakonija moja očisti.
Serdce čisto soziždi vo mňi, Bože,
i duch prav obnovi vo utrobi mojej.
Ne otverži mene ot lica Tvojeho
i Ducha Tvojeho Svjataho ne otimi ot mene.
Vozdažď mi radosť spasenija Tvojeho,
i Duchom Vladyčnim utverdi mja.
Nauču bezzakonyja putem Tvojim,
i nečestiviji k Tebi obraťatsja.
Izbavi mja ot krovej, Bože, Bože spasenija mojeho:
vozradujetsja jazyk moj pravdi Tvojej.
Hospodi, ustňi moji otverzeši,
i usta moja vozvisťat chvalu Tvoju.
Jako ašče by voschotil jesi žertvy, dal bych ubo:
vsesožženija ne blahovoliši.
Žertva Bohu duch sokrušen, serdce sokrušenno
i smirenno Boh ne uničižit.
Ublaži Hospodi, blahovolenijem Tvojim Siona,
i da soziždutsja stiny Jerusalimskija.
Tohda blahovoliši žertvu pravdy,
voznošenije i vsesožehajemaja:
tohda vozložat na oltar Tvojej teľcy.

Text ve staroslověnštině: http://www.monachos.net/content/images/docs/psalm50.pdf

"...dogmatické literatury jsem za život přečetl už hodně, a to nejenom novější než vámi doporučeného Salajku, ale také podstatně, podstatně starší a původnější. V různých jazycích živých i mrtvých. Cítím se poměrně kompetentní diskutovat o otázkách katolicity církve, Božích zákonů, apoštolů atd., ale cítím se rovněž kompetentní posoudit vaši věroučnou zanedbanost. Je potřeba říci, že většina vašich úsudků není výrazem víry (jakkoli si to namlouváte), ale pouhé totalitářské hlouposti vzdálené kristovskému duchu. Je značnou smůlou církve, pokud její učení militantně propagují osoby vašeho typu - protože takové dovedou jediné: odpudit od něho každého, kdo jde okolo. Nenadchnou pro hluboké pravdy víry jedinou duši, ale dvě stě jich otráví. ... Váš reakcionářský pohled, že všechno zlo dějin odstartovalo osvícenství, působí žel úplně ahistorický. Ne každému se ale chce nahlížet dějinné epochy perspektivou jejich obětí." Perotinus

Režie: Alonso Alvarez Barreda

Tento materiál má poskytnout argumenty studentům, kteří se budou muset ve školách podrobit indoktrinaci homosexuální propagandou podle Kocábovy příručky „Homofobie v žákovských kolektivech" a dalších podobných pamfletů používaných ve školství. V žádném případě není namířen proti běžným homosexuálům, ale proti propagandistům homosexuality, kteří ač často sami nejsou homosexuály, zneužívají tuto problematiku k nabourávání základních morálních pravidel.

V tomto dokumentu se pojednává o mužské homosexualitě, pokud není uvedeno jinak. Přejděme rovnou k nejčastějším argumentům, které propagátoři homosexuality používají:

Homosexualita nikomu neškodí.

Homosexualita je pro homosexuály velmi nebezpečná. 66% lidí nakažených virem AIDS v ČR za rok 2009 bylo nakaženo při mužském homosexuálním styku. Znamená to, že na 2% celkové populace (4% mužů) připadly 2/3 všech případů a na zbývajících 98 % populace pouze 1/3. Podobně je u gayů zjišťován mnohonásobně vyšší výskyt infekční hepatitidy, syfilis a dalších nemocí. Transfuzní stanice mnoha zemí světa odmítají krev homosexuálů, protože testy nemusí v určité fázi onemocnění choroboplodné zárodky zjistit a jako vše ostatní i testy někdy selhávají. Propagandisty homosexuality však zdraví pacientů nezajímá a tak nutí transfuzní stanice krev od homosexuálů přijímat.

V homosexuálních komunitách je též statisticky významně rozšířenější užívání drog, např. poppers, který bývá označován jako „gay droga", která mimo jiného uvolňuje hladké svalstvo konečníku.

Homosexualita je normální variantou chování jako třeba levorukost. Homosexuální vztah se svou kvalitou plně vyrovná heterosexuálnímu.

Výskyt hemofilie (poruchy srážlivosti krve) u určitého procenta populace je také normální v tom smyslu, že je v dané populaci obvyklý, ale to neznamená, že bychom je proto neléčili. Podle důkladné práce Bella a Weinberga 74% mužských homosexuálů uvedlo, že mělo během svého života více než 100 partnerů, 41% více než 500 partnerů a 28% více než 1000 partnerů!!! Kde shledávají rovnocennost, když „výkonnost" homosexuálů je téměř 100 x vyšší, než heterosexuálů?

Homosexualita byla popsána u mnoha druhů zvířat, což znamená, že je normální.

U zvířat byla popsána téměř každá deviace, která se vyskytuje u člověka. Na anglické Wikipedii se dočteme pod heslem „animal sexual behaviour", že byli pozorováni sloni znásilňující nosorožčice, krtci pářící se se svými novorozenci, kachna pářící se s mrtvou kachnou, kudlanky požírající během páření samečky a mnoho dalších pikantností. Znamená to tedy, že propagandisté homosexuality chtějí legalizovat také zoofilii, pedofilii, nekrofilii a sexuální kanibalismus?

Problémy homosexuální komunity vyplývají z toho, že musí své vztahy skrývat a nejsou společensky akceptováni tak jako heterosexuální vztahy.

V tom případě bychom museli pozorovat stabilizaci homosexuálních vztahů v místech jako Nizozemí, San Francisko nebo Londýn, kde jsou homosexuálové již dlouho široce akceptováni. Britský homosexuální novinář Simon Fanshawe říká zjednodušeně následující: Bojovali jsme proti diskriminaci a předsudkům a jediným výsledkem je že se ničíme drogami a nespoutaným sexem. Gayové jsou tak zafixováni na vyhledávání sexu, že už prakticky není možné najít pravé sblížení. Někteří přitom jdou až tak daleko že si nechávají voperovat plastické implantáty, aby vylepšili svůj vzhled. Jsem zděšen nedostatkem citů ve vztazích a ochotou mužů provozovat nebezpečný sex.

V demokratické společnosti si může každý dělat, co chce, omezování homosexuálů by bylo v rozporu s lidskými právy.

My nechceme dospělým nic zakazovat. Stát však běžně varuje prostřednictvím informačních kampaní např. před nadměrnou konzumací potravin s vysokou hladinou cholesterolu. Chceme podobně varovat, že při homosexuálním styku je cca 40x větší pravděpodobnost, že partner bude nakažen virem HIV nebo jinou pohlavní chorobou. Pokud jde o mladistvé, tak chceme, aby byli před všemi riziky varováni oni i jejich rodiče, stejně tak jako probíhají preventivní kampaně proti kouření a užívání dalších drog.

Homosexualita je vrozený celoživotní stav, se kterým se stejně nedá nic dělat.

Homosexualita je jen částečně podmíněna dědičně. Mnozí lékaři uvádějí, že ji v řadě případů léčit lze. Pacient však musí mít sám vůli k léčbě, podobně jako obézní člověk ke zhubnutí nebo alkoholik k abstinenci. Pokud léčebné metody dosud nejsou uspokojivé, tak předpokládáme, že budou vynalezeny dokonalejší metody, podobně jako v to doufáme u lupénky nebo Parkinsonovy nemoci.

Odpůrci homosexuality jsou nevzdělaní bigotní hlupáci, kteří nechtějí uznat soudobé vědecké poznatky.

Jsou to naopak homosexuálové, kteří potlačují vědecké poznání. Když oregonský biolog Roselli prováděl výzkum léčby homosexuality u ovcí, tak to byli právě homosexuálové vedení bývalou tenistkou Martinou Navrátilovou, kteří požadovali zastavení výzkumu.

V Kocábově příručce se píše, že „propojování tématu homosexuální orientace a problematiky přenosných chorob, včetně HIV/AIDS, není vhodné. Podobně jako při přílišném akcentování medicínských hledisek".

Oni dobře vědí, proč tato témata nepropojovat. Protože lžou a poznatky vědy popírají.

Křesťané jsou proti homosexualitě jen proto, že to mají napsané v Bibli.

V Bibli v knize Genesis se píše:

„Dříve než ulehli, mužové tohoto města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: „Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? Vyveď nám je, abychom s nimi mohli mít sex!"

Již Starý zákon tedy popisuje homosexualitu jako spojenou s promiskuitním a skupinovým sexem. Tehdejší náboženství usilovalo o vytvoření stabilního prostředí pro výchovu dětí – rodiny. Navíc zvláště v době, kdy neexistovala antibiotika, představovaly pohlavní nemoci smrtelné nebezpečí pro každou společnost.

Homosexualita je vrozená, proto není důvod se obávat, že se bude počet homosexuálně se chovajících jedinců v populaci zvyšovat.

Přímo na webových stránkách homosexuálů se uvádí příklady kultur, kde bylo homosexuální chování velmi rozšířené. To svědčí o tom, že výskyt homosexuálního chování je do značné míry podmíněn výchovou a vzory ve svém okolí. Dokazuje to také, že mnohé homosexuály je možné výchovou a psychologickou terapií vyléčit.

Není důvod bát se adopcí dětí homosexuálními páry.

Kromě pádného argumentu, že chybí vzor druhého pohlaví, je ještě další závažný důvod. Vzhledem k nízké stabilitě homosexuálních párů je malá pravděpodobnost, že svěřené dítě bude vychováváno stejným párem po celé dětství. Navíc i homosexuální páry, které spolu žijí po období více let, obvykle nedodržují věrnost a běžně navazují další souběžné vztahy. Proto zde vzniká velké riziko zneužívání dětí nebo dospívajících ze strany dospělých, kteří o ně pečují. Kult mládí a touha po sexu s pubertálními chlapci jsou mezi gayi velmi rozšířené. Pokud jde o sérii skandálů se zneužíváním dětí kněžími, tak okolo 80% případů zneužití mělo homosexuální charakter.

Vy jste homofob!!!

Na toto obvinění s klidem odpovězte: „Při představě, že mě na intimních místech osahává jiný muž, nebo že se mnou provozuje anální sex, se mi dělá husí kůže po celém těle. Tento pocit strachu a hnusu však má rozumné důvody a proto si jej nehodlám odvykat."

Fobie obecně znamená bezdůvodný, nepřiměřený strach, takže pojem homofob nelze používat pro člověka, který prostě jenom považuje homosexualitu za škodlivou.

Vaše názory našim homosexuálním spoluobčanům uškodí.

Naopak, jsme pro to, aby byl vyčleněn dostatek peněz na výzkum léčby a prevence homosexuality. Díky tomu mohou být spousty lidí zachráněny před nebezpečnými nákazami a umožní jim to založení stabilních rodin, plození a výchovu vlastních dětí. Nejsme ideologicky zaujatí a v první řadě myslíme na tělesné a duševní zdraví všech spoluobčanů a prosperitu celé společnosti. K těm, které vyléčit neumíme, nebo léčbu odmítají, budeme tolerantní.

MVDr. Pavel Čermák, převzato

John Martin: Zničení Sodomy a Gomory (1852)

Nû lebe ich mir alrêrst werde,                       Nyní je můj život hoden žití,
sît mîn sündic ouge sihet                              mohu svýma hříšnýma očima
daz hêre lant und ouch die erde,                  patřit na čistou a svatou zemi,
der man vil der êren gihet.                            která byla obdařena tolika poctami.
Nû ist geschehen, des ich dâ bat:                Vyplnilo se, co jsem si vždy přál,
ich bin komen an die stat,                             připutoval jsem do země,
dâ got mennischlîchen trat.                          kde se Bůh stal člověkem.

Schœniu lant rîch unde hêre,                       Krásná země, bohatá a slavná.
swaz ich der noch hân gesehen,                 Země, které jsem viděl,
sô bist dûz ir aller êre.                                  ty předčíš všechny.
Waz ist wunders hie geschehen!                Jaký zázrak se tu stal!
Daz ein maget ein kint gebar,                      Panna Syna porodila,
hêre übr aller engel schar,                           vyvýšeného nad anděli,
was daz niht ein wunder gar?                      zda nebyl to div?

Hie liez er sich reine toufen,                        Zde byl Čistý pokřtěn,
daz der mensche reine sî.                          aby lidstvo bylo očištěno.
Dô liez er sich hie verkoufen,                      Potom musel být prodán,
daz wir eigen wurden frî.                             abychom my, otroci, byli osvobozeni.
Anders wæren wir verlorn.                         Jinak bychom byli bývali ztraceni.
Wol dir, sper, kriuze unde dorn!                  Blahoslavené kopí, kříž a trní!
Wê dir, heiden! Daz ist dir zorn.                 Běda vám, pohané, že jste Jej urazili.

Originál je ve střední hornoněmčině, s pomocí překladače jsem se pokusil přiblížit obsah písně podle německého překladu. Neberte jej doslova.

                        Ví, kdo sám zkusil,
jaký je smutek    krutý společník
tomu, kdo pozbyl    ve světě přátel.
Mrazivá samota    myšlenkám vládne,
ne rudé zlato,    bohatství země.
Vzpomíná darů,    druhů v síni,
jak ho v mládí    k hostině zval
přítel a pán.    Pohasly radosti.
To dobře ví,    kdo musel dlouho
postrádat rady    drahého pána.
Když spánek s hořem    vyhnance spoutají
společnou mocí,    mysl se vrací
do zašlých časů;    tu zdá se
že svého ochránce    objímá a líbá,
do klína pokládá    paže i hlavu,
jako když tehdy    užíval trůnu.
Pak zase procitne    bez přátel poutník,
před sebou spatří    jen sinalé vlny:
ptáci se koupou,    rozpínají křídla,
jíní a sníh    skrývají zemi.
Zas ožije hoře;    krutě se ozvou
rány srdce,    smutek osamění...

Poutník, překlad Helena Znojemská, Duch můj byl živ,

výbor překladů ze staroanglické poezie, Praha 1999, str. 59.

Karl Friedrich Lessing (1808–1880): Poslední křižák

Leden je tu a s ním každoroční sankce rodinám s dětmi v podobě odpadové daně z hlavy. Tato daň nezohledňuje množství odpadu vyprodukovaného domácností, ale jen počet dětí a slouží k dotaci domácností singlů, samcoložníků, a hromádek se záměrně zneplodněnou nabíječkou a všude seroucím čoklem. Společost tak vysílá jedinečný signál - nemnožte se, všechno tady nechte ctitelům pedofila, kteří vám přijdou uřezat hlavy a namnoží se do počtu, který vaši fízlové, co mají k výjezdům málo peněz na tankování, a zdecimovaná armáda už nezvládnou.

Uvažoval reakční pozorovatel: http://reakcnipozorovatel.blogspot.cz/2015/01/dan-z-deti.html

Absolute bullshit. These time lines are all fucked up. Peter Jackson, what the fuck is your issue??? You did so fucking well with the Lord of the Rings trilogy, now you've just gone and fucked up. Your credibility as a Director is completely smashed now. nd I thought the first part of this movie was horrible. You cannot take a book barely 200 pages long and make 9 hours of movie with it!! Wtf where you thinking????

Eventually, the Wise put forth their might and drove Sauron from Mirkwood in 2941. During the White Council's delay he had, however, prepared his next move, and was willing to abandon Dol Guldur.
Just before Sauron fled Dol Guldur, the hobbit Bilbo Baggins, on an improbable adventure with a party of Dwarves, stumbled across the Ring deep within the Misty Mountains. After his quest was over, Bilbo brought the Ring back to Hobbiton in the Shire. Decades later, he passed it on to his heir, Frodo.

So there wouldn't even be a fight with Sauron in Dol Guldur in this movie! Because at the same time that the Wise Wizards were defeating the Necromancer (Sauron) is when Bilbo would have found the One Ring. Which means that by the time that Bilbo and the Dwarves got to the Lonely Mountain to fight Smaug and reclaim their home, Sauron was defeated and retreated back into Mordor, where it would take him time to regain strength and his foothold on Middle Earth!

Omg Peter? Did you not read the fucking books or study anything before you decided to make this mockery?????

Překlad netřeba. Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=iVAgTiBrrDA

Gaudete, gaudete! Christus est natus
Ex Maria virgine, gaudete!

Tempus adest gratiæ
Hoc quod optabamus,
Carmina lætitiæ
Devote reddamus.

Deus homo factus est
Natura mirante,
Mundus renovatus est
A Christo regnante.

Ezechielis porta
Clausa pertransitur,
Unde lux est orta
Salus invenitur.

Ergo nostra contio
Psallat iam in lustro;
Benedicat Domino:
Salus Regi nostro.

„Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj lidem dobré vůle." – Že lidé ti musí také sami býti dobré vůle či ochotni vůli Boží se poddávati, chtějí-li onoho pokoje býti účastni, rozumí se samo sebou, a Pán Ježíš sám prohlásil to nejednou.

Jestliže přijmeme tento nový ritus, který podporuje záměnu katolické mše a protestantské večeře – jak to potvrzují dva kardinálové (Bacci a Ottaviani) a jak to demonstruje solidní teologický rozbor – pak bez prodlení přejdeme k zaměnitelné mši (jak to navíc uznal jeden protestantský pastor) až ke mši, která je zcela heretická a tudíž není ničím. Tato revoluční reforma iniciovaná papežem a poté jím rozšířená do národních církví, vede do pekla. Jak můžeme přijmout, abychom se toho stali spoluviníky?

Bez váhání uznávám autoritu Svatého Otce. Tvrdím však, že každý papež při uplatňování své autority může tuto autoritu zneužít. Zastávám názor, že papež Pavel VI. výjimečně závažným způsobem zneužil autoritu, když vytvořil nový mešní ritus [postavený] na definici mše, která přestala být katolická. „Mše je" – napsal ve svém Ordo Missae – „shromážděním Božího lidu za předsednictví kněze k slavení památky Páně." Tato záludná definice a priori vynechává to, co činí mši katolickou, která nikdy není, ani nikdy nebude zredukována na protestantskou večeři. Je tomu tak proto, že katolická mše nepojednává o jakékoliv připomínce; připomínka je takové povahy, že skutečně obsahuje oběť kříže, protože Tělo a Krev Krista jsou skutečně přítomny kvůli dvojí konsekraci. Zatímco se to zdá tak jasné v ritu, který byl kodifikován sv. Piem V., aby nikdo nemohl být oklamán, v tom ritu, který byl uměle vytvořen Pavlem VI., to zůstává nestálé a dvojznačné. Podobně v katolické mši kněz nevykonává jakékoliv předsednictví – je označen znamením Božského druhu, které jej uvádí do věčnosti, on je služebníkem Krista, který prostřednictvím něj celebruje mši. Je zcela odlišnou věcí přirovnávat jej k jakémukoliv pastorovi, kterého věřící pověřili, aby jejich shromáždění udržoval v dobrém pořádku. Nu, zatímco je toto zcela očividné v mešním ritu předepsaném sv. Piem V., je to skryté, ne-li zcela odstraněné, v novém ritu.

„Vzdát se milosti Boží neznamená nic nedělat. Místo toho to znamená činit vše, co je v našich silách, a při tom zůstávat v lásce... Ten, kdo nikdy nepřemýšlel nad spravedlivými vzpourami v historii, jakými jsou válka Makabejských, tažení do boje sv. Johanky z Arku, výpravy Juana de Austria, povstání v Budapešti; tomu, kdo nemá sympatie se vznešenými vzpourami historie... tomu odepírám právo hovořit o křesťanském odevzdání se...odevzdání se nespočívá v tom, že se řekne: Bůh si nepřeje křížové výpravy, ať si Mauři svobodně postupují. To je hlas lenosti."

Nemůžeme si nadpřirozené odevzdání plést s otrockou poslušností. „Dilema, které se před každým prostírá – poukazuje P. Calmel – není v tom, vybrat si mezi poslušností a vírou, ale mezi poslušností víry a spoluprací na ničení víry." My všichni jsme zváni činit „v rámci omezení, které před nás revoluce klade, maximum možného, abychom žili tradici s rozumem a vroucností. Bděte a modlete se."

P. Calmel dokonale chápal, že druhem násilí páchaného v „pokoncilní církvi" je zneužití autority vykonávané tak, že se požaduje bezpodmínečná poslušnost, jíž se klérus a mnoho laiků podrobí bez pokusu o jakoukoliv formu odporu. „Tato absence reakce – řekl Louis Salleron – se mi zdá být tragická, protože Bůh nespasí křesťany bez nich samotných, ani Svou Církev bez Ní."

„Modernismus nutí své oběti pochodovat pod vlajkou poslušnosti – píše P. Calmel – a jakoukoliv kritiku reforem podezřívá z pýchy, ve jménu úcty, kterou je člověk dlužen papeži, ve jménu misijního zápalu křesťanské lásky a jednoty." „Aby přiměli člověka ze strachu mlčet," napsal kardinál Wysziński 5. října 1954. Pod záminkou ctnosti poslušnosti bylo nutné ochromit nebo znecitlivět svatý katolický odpor až tak, že ten, kdo poslouchá věčnou tradici, je obviněn z neposlušnosti.. „Ale existují okolnosti – jak poukázal profesor G. Chabot – za nichž je neposlušnost k zneužívající autoritě nejen legitimní, ale spíše povinná. Za takových okolností je ctností neposlouchat."

Když řekli sv. Atanášovi: „Máte proti sobě všechny biskupy," odpověděl: „To ukazuje, že jsou všichni proti Církvi." „Katolíci věrní Tradici, i když jsou zredukováni na hrstku lidí, jsou pravou Církví Ježíše Krista."

Pokud jde o problém poslušnosti v liturgických záležitostech, řekl P. Calmel: „Pochybnost nových obřadů spočívá ve skutečnosti, že jsou dvojznačné – a tak nevyjadřují explicitním způsobem intenci Krista a Církve. Důkazem vlastně je, že je s klidným svědomím používají také heretici, přičemž odmítají a vždy odmítali misál sv. Pia V." „JE NUTNÉ BÝT BUĎ HLOUPÝ NEBO BOJÁCNÝ (NEBO OBOJE ZÁROVEŇ), ABY SE ČLOVĚK VE SVĚDOMÍ POVAŽOVAL VÁZÁN LITURGICKÝMI ZÁKONY, KTERÉ SE MĚNÍ ČASTĚJI NEŽ DÁMSKÁ MÓDA A KTERÉ JSOU JEŠTĚ VÍC NEJISTÉ."

V roce 1974 na přednášce řekl: „Mše patří Církvi. Nová mše patří pouze modernismu. Držím se mše, která je katolická, tradiční, gregoriánská, protože nepatří modernismu... Modernismus je virus. Je nakažlivý a člověk před ním musí prchnout. Svědectví je úplné. Vydám-li svědectví o katolické mši, je nutné, abych se zdržel slavení jakékoliv jiné mše. Je to jako kadidlo zapálené před modlami: buď jediné zrnko, nebo nic. Proto nic."

Celý článek: http://rexcz.blogspot.cz/2014/12/liturgicka-kontrarevoluce-2014.html

Za svědky vyzývám dnes nebe a zemi, že jsem vám dnes předložil život i smrt, požehnání i zlořečení. Vyvol si tedy život, abys živ byl ty i potomstvo tvé; miluj Hospodina, Boha svého, poslouchej hlasu jeho a lni k němu – jeť on život tvůj a délka dnů tvých. (Dt, 30, 19-20)

„Je to poněkud dlouhá pověst a mění se jako všechny místní legendy," odpověděl vikář. „Ale nepochybně pochází z téže doby jako hrob; a její obsah je v nápise a je zhruba takový: Guy de Gisors, majitel zdejšího panství na začátku třináctého století, zatoužil po krásném černém koni, který patřil vyslanci z Janova, a kterého nechtěl obchodně praktický kníže prodat jinak než za obrovskou cenu. Lakota dohnala Guye k zločinu vyloupení svatyně a podle pověsti dokonce i k zavraždění biskupa, který tu tenkrát sídlil. Biskup pronesl kletbu, která měla padnout na každého, kdo by nadále měl v majetku zlatý kříž z místa jeho odpočinku v hrobě anebo se pokusil získat jej, když se sem jednou navrátil. Lenní pán získal peníze na koně tím, že prodal zlaté památky zlatníkovi v městě; ale prvního dne, kdy sedl na koně, se zvíře vzepjalo a shodilo jej před kostelním vchodem, a on si zlámal vaz. Zatím zlatník, který byl až doposud zámožný a úspěšný, přišel na mizinu řadou nevysvětlitelných událostí a upadl do rukou židovského lichváře, žijícího na panství. Nakonec, když nešťastný zlatník viděl před sebou jen smrt hladem, se oběsil na jabloni. Zlatý kříž se vším jeho ostatním zlatem, domem, obchodem a nástroji již dávno před tím přešel do rukou lichváře. Ale syn a dědic lenního pána, poděšen osudem svého rouhavého otce, se stal pobožnůstkářem v temném a přísném duchu těch dob a pokládal za svou povinnost pronásledovat každé kacířství a nevíru mezi svými vasaly. Tak žid, kterého otec ccynicky snášel, byl nemilosrdně upálen na rozkaz syna; takže také on trpěl za to, že měl ve svém majetku památku; o po třech rozsudcích byl navrácen kříž do hrobu biskupova; a od té doby ho žádné oko nespatřilo a žádná ruka se ho nedotkla."

Mluvil vikář pravdu? Věřili byste takové pověsti?

„Nevěřím té pověsti, protože to není pověst," odpovídal otec Brown. „Pro každého, kdo náhodou něco ví o středověku, byl celý příběh asi tak pravděnepodobný jako příběh o Gladstonovi nabízejícím královně Viktorii doutník. Ale ví někdo něco o středověku? Víte, co to byl cech? Slyšeli jste kdy o salvo vanagio suo? Víte, jací lidé byli Servi Regis? – „Ne, ovšem že ne," řekla lady poněkud mrzutě. „Jaká spousta latinských slov!" – „Ovšem že ne, řekl otec Brown. „Kdyby to byl Tutankhamon a skupina vyschlých Afričanů, zachovaných bůhví proč na druhém konci světa; kdyby to byl Babylon nebo Čína; kdyby to byla nějaká rasa tak vzdálená a tajemná jako Muž na měsíci, byly by vám vaše noviny řekly o tom všechno; až do posledního objevu kartáčku na zuby nebo knoflíku do límečku. Ale lidé, kteří vystavěli vaše vlastní farní kostely a dali jména vašim vlastním městům a řemeslům a i těm cestám, po kterých chodíte – nikdy vás nenapadlo dovědět se něco o nich. Nechlubím se, že bych sám mnoho věděl; ale vím dosti, abych nahlédl, že je tento příběh nepravdivý a nesmyslný od začátku až do konce. Bylo proti zákonu, že lichvář zabavil něčí obchod a nářadí. Je naprosto nepodobno pravdě, že by cech nezachránil člověka z takové naprosté zkázy, hlavně když mu ji přivodil žid. Ti lidé měli své vlastní neřesti a tragedie; někdy mučili a spalovali lidi. Ale ta myšlenka o muži, který bez boha a naděje na světě se odplížil, aby zemřel, protože nikomu nezáleželo na tom, žije-li, to není středověká myšlenka. To je výtvor naší hospodářské vědy a pokroku. Žid by nemohl být vazalem feudálního pána. Židé měli obyčejně zvláštní postavení jako služebníci královi. Nad to nemohl být žid pravděpodobně spálen pro své náboženství." – „Paradoxy se množí," poznamenal Tarrant, „ale jistě nechcete popřít, že byli židé ve středověku pronásledováni?" – „Bylo by bližší pravdě," řekl otec Brown, „kdyby se řeklo, že byli jediným národem, který nebyl ve středověku pronásledován. Chcete-li se sarkasticky vyjádřit o středověku, mohl byste podat dobrý příklad slovy, že mohl být nějaký ubohý křesťan spálen za živa proto, že se dopustil omylu o stejnobytnosti, kdežto bohatý žid se mohl procházet po ulici a posmívat se veřejně Kristu a matce Boží. A tomu se podobá tento příběh. Nebyl to nikdy příběh ze středověku; nebyla to ani legenda o středověku. Byl vymyšlen někým, kdo měl své znalosti z románů a novin; a patrně vymyšlen z chvilkového popudu."

G. K. Chesterton, Nedůvěra otce Browna, Praha 1927

Luk. XXI, 25-33.
„...A budou znamení na slunci a na měsíci i na hvězdách." (v. 25.)

Učme se čísti ve veliké knize hmotného světa, v níž k nám stále promlouvá Bůh.
Ten vzorný pořádek v přírodě hlásá nám moudrost, dobrotu i moc Tvůrce a poučuje nás, jak i my ve svém životě máme zachovávati pořádek.
Ale i ty rozličné a zdánlivé nepořádky v přírodě, na př. zemětřesení, záplavy, hlad, nakažlivé nemoci a pod., i ony jsou voláním Božím k nám: jsou to projevy hněvu Boha mstitele, jsou důtklivým upozorněním na Boží spravedlnost.
Dbáme vždy těchto výstrah Božích?

Předsevzetí: Pamětliv Boží všudypřítomnosti budu velebiti Jeho velikost, dobrořečiti Jeho milosrdenství a obávati se Jeho spravedlnosti.

Modlitba: Ó, Pane Ježíši, dej, abych chápal ty projevy Tvé svaté vůle a abych hleděl upřímným pokáním odzbrojovati Tvůj spravedlivý hněv.

Není to tak snadné :-)

"Bože můj, jaké orkány neřesti dují na obzoru!" zamumlal smutně Durtal. "Ne, to neříkejte!" vykřikl Carhaix. "Tady dole je všechno v rozkladu, ale tam nahoře! Věřím v seslání svatého Ducha, lze očekávat příchod božského Utěšitele! Texty, které ho ohlašují, byly zjeveny a budoucnost je tedy zaručena, úsvit jasný!" Sklopil oči a vroucně se modlil. Des Hermies zabručel: "To všechno je v pořádku, ale toto století si z blahoslaveného Krista tropí posměch. Jak by člověk mohl doufat v budoucnost, jak by si někdo mohl myslet, že děti, zplozené zapáchajícími měšťáky této špinavé doby, budou čisté? Co budou s takovou výchovou dělat v životě?" - "Totéž, co jejich otcové a matky," odpověděl Durtal. "Budou si plnit střeva a vyprazdňovat duši podbřiškem!"

Těmito slovy končí román Tam dole francouzského spisovatele vlámského původu Jorise-Karla Huysmanse (1848-1907). Jeho první román Marta, příběh nevěstky (1876) byl ještě ovlivněn naturalismem, jeho nejslavnějším dílem se stal román Naruby (1884), který později proslul jako „bible" dekadentů. Roku 1891 konvertoval Huysmans ke katolicismu, jenž ovlivnil jeho další dílo. Román Tam dole (česky poprvé v roce 1919 v překladu Otokara Levého, podruhé v roce 1994 v překladu Michala Novotného) vypráví podivuhodný příběh spisovatele Durtala, který píše životopisnou knihu o životě maršála Gillese de Rais, válečníka, alchymisty, vraha dětí a satanisty, s trochou nadsázky uváděného podle hrdiny románu Naruby jako "des Esseintes patnáctého století". Durtal - Huysmansovo alter ego - se zamiluje do ženy, jež je ovládána temnou mocí a přivede hrdinu na černou mši. Spisovatel se ovšem o okultní praktiky zajímá kvůli své rozepsané knize. Durtal opovrhuje svou dobou a obdivuje mystickou atmosféru středověku. Autor staví do protikladu surový, leč bohabojný středověk, a nicotnou, pokryteckou současnost druhé poloviny 19. století. Významnou dějovou rovinou jsou návštěvy u zvoníka Carhaixe, který svou čistou vírou ztělesňuje pevnost katolictví. Jeho láska ke zvonům, tato tak nemoderní vášeň, je fascinujícím připomenutím velkých dob minulosti. Když román Tam dole vyšel ve Francii poprvé (1891), způsobil rozruch hraničící se skandálem, měl velký úspěch u čtenářů a znamenal Huysmansův naprostý rozchod se zolovským naturalismem.

Román Tam dole jistě obsahuje řadu zásadních myšlenek, ovšem již z uvedených náznaků děje je zřejmé, že není zdaleka vhodný pro mládež, a i dospělí si jeho četbu dvakrát rozmyslí.