CSSML

"Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím!"

http://uloz.to/xE6B14ug/nova-teologie-ocr-pdf

„Mami, vždyť se s vámi dívám na zprávy a tam jsou různé příšery, a nic mi to nedělá." (holčička, 4 roky)

„Tati, včera jsem se koukala na Kameňák, oni dali v rakvi do hrobu živou ženskou, protože tchýni spálili. A ona dělala uh, uh." (holčička, 8 let)

Neděle sedmnáctá po svatém Duchu: V čem záleží obcování svatých vzhledem na věřící na zemi

Jedno tělo a jeden duch, jakož povoláni jste v jedné naději povoláni svého. (Ef. 4, 4.)

Neděle osmnáctá po svatém Duchu: Jest rozumno růženec se modliti, a jest nerozumno růženci se posmívati

Královno přesvatého růžence, oroduj za nás. (Lit. loretánská)

 
Neděle devatenáctá po svatém Duchu: O příčinách hněvu

Hněvejte se, ale nehřešte. (Ef. 4, 26)

Svátek Ježíše Krista - Krále: Promluva před výstavou Nejsvětější Svátosti Oltářní

Rozkoš má, býti se syny lidskými. (Přísl. 8, 81)

Neděle dvacátá první po svatém Duchu: O zbrani pravého křesťana

Vezměte zbroj Boží. (Ef. 6, 13)

Neděle dvacátá druhá po svatém Duchu: O úctě svatých obrazů

Čí jest tento obraz? (Mat. 22, 20)

Neděle dvacátá třetí po svatém Duchu: O vlastnostech křesťanské naděje

Dotknu-li se jen roucha jeho, uzdravena budu. (Mat. 9, 21)

Neděle dvacátá čtvrtá a poslední po svatém Duchu: Jak nám bude při posledním soudu?

Shromáždí vyvolené jeho ode čtyř větrů. (Mat. 24, 31)

Neděle první adventní: Svatý Matouš příklad pravého pokání

Nebe a země pominou, ale slova má nepominou. (Luk. 21, 33)

Daniel Huntington: Filosofie a křesťanské umění (1868)

U Kanadských jezer žil silný kmen Huronů, asi 25 tisíc hlav. Francouzští jesuité jej přivedli k usedlému životu a asi 15 tisíc jich pokřtili. Ale Angličané, žárliví na vzrůst francouzského vlivu, ozbrojili sousední Iroky palnou zbraní a poštvali je proti Huronům, ozbrojeným jen tomahavky a šípy. R. 1648 přepadli Irokové své sousedy, vypálili jejich 15 osad, muže pozabíjeli a ženy s dětmi odvlékli do otroctví. Zajali i jejich misionáře, přivázali ke kolům, skalpovali je a umučili vařící vodou a ohněm. Šest těchto kněží s dvěma bratřími bylo r. 1930 prohlášeno za svaté. Nejvýznačnější z těchto „kanadských mučedníků" byl P. Jan Brebeuf, muž obrovské postavy a síly. Dopracoval se největších úspěchů a snesl i nejkrutější muka. Jeho trýzeň trvala několik hodin, až skonal u kolu, pokryt jsa nesčíslnými ranami, způsobenými noži, tomahavky a ohněm.

[P. Blažej Ráček T. J., Církevní dějiny, Praha 1940, str. 489]

Svatý Jan de Brébeuf: http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=svaty-jan-de-brebeuf

Kolekta
Bože, jenž jsi požehnal první plody víry na rozlehlých pláních Severní Ameriky misijním působením a mučednictvím blaženého Izáka, Jana a druhů, dej, ať je na přímluvu těchto svatých žeň pro Krista den ze dne po celém světě hojnější. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista...

[Pracovní překlad podle http://tridentine-mass.blogspot.cz/2014/09/saints-isaac-jogues-john-de-brebeuf-and.html ]

Chceme, ctihodní bratři, pozornost vaši obrátiti na toto znetvoření evangelia a svatého charakteru Pána našeho Ježíše Krista, Boha a člověka zároveň, jak je znetvořil Sillon a jiní. Jakmile se zavadí o sociální otázku, jest v jistých kruzích mravem, vyřaditi nejprve božství Ježíše Krista a mluviti pak jen o jeho svrchované spanilomyslnosti, o jeho smilování se nade všemi lidskými nedostatky, o jeho důtklivém vybízení k lásce k bližnímu a bratrství. Zajisté, že nás Ježíš miloval láskou bezmeznou a nekonečnou a sestoupil na zemi, aby trpěl a zemřel, aby všichni lidé ve spravedlnosti a lásce kolem něho shromážděni, oduševnělí týmiž city vzájemné lásky, ve štěstí a v pokoji žili. Avšak uskutečnění tohoto časného a věčného štěstí podmínil tím, aby každý žil ctnostně a dal se poučovati Petrem a jeho nástupci. A byť i byl Ježíš oproti zbloudilým a hříšníkům dobrotivým, nešetřil přece jejich bludných názorů, třeba že byly poctivě míněny: miloval všechny, aby je poučil, obrátil a zachránil. Volal-li k sobě nuzné a strádající, nečinil tak, aby jim hlásal závist fantastické rovnosti. Pozvedal-li nízkých, nečinil tak, aby jim vštěpoval cit neodvislé a poslouchati se zdráhající důstojnosti. Překypovalo-li srdce jeho vlídnosti k duším dobré vůle, dovedl je ozbrojiti svatým rozhořčením proti prznitelům stánku Božího, proti nešťastníkům, kteří dávali malým pohoršení, proti mocným, kteří lid těžkými břemeny utiskovali, nehnuvše ani prstem pro jeho povznesení. Byl právě tak silný jako spanilomyslný: napomínal, varoval, trestal, věda a uče nás, že bázeň jest počátek moudrosti, a že mnohdy musí býti odňat úd, aby ostatní tělo bylo zachráněno. Konečně nesliboval příští společnosti vlády ideální rovnosti, z níž všechno utrpení bude odstraněno, nýbrž svým učením a svým příkladem naznačil cestu k možnému štěstí na zemi a k dokonalému štěstí na nebi: královskou cestu sv. kříže. To jest učení, které ukazuje nám v Pánu našem Ježíši Kristu něco jiného, než humanismus bez podstaty a bez autority.

List papeže Pia X. arcibiskupům a biskupům francouzským proti Sillonistům ze dne 25. srpna 1910, Rádce duchovní, XVIII, č. 1, str. 80.  Převzato: http://rexcz.blogspot.cz/2014/09/o-uceni-modernistu-1911.html

Toto praví Hospodin zástupů: Neposlouchejte slov proroků, kteří vám prorokují! Klamají vás, výtvory svého srdce za vidy vydávají, nemluví z úst Hospodinových! Říkají těm, kteří mnou pohrdají: Mluvil Hospodin: „Pokoj bude vám!" A každému, kdo chodí podle zvrhlého srdce svého, říkají: „Nepřijde na vás nic zlého!" (Jer 23, 16-17)

První celovečerní film o sv. Donu Boscovi od Goffreda Alessandriniho složený z řady dílčích příběhů ze života světce od jeho dětství až po jeho smrt. Na rozdíl od pozdějších snímků zobrazuje věrně katolické obřady Mše sv. a svěcení kněží a neredukuje světce na sociálního pracovníka. Součástí filmu jsou unikátní záběry ze salesiánských misií a z obřadu svatořečení. Titulky byly přeloženy z angličtiny. Ke shlédnutí též na gloria.tv.

Přesvědčení katolíka opírá se o nadpřirozené zjevení Boží; věříme, protože Bůh, pravda věčná, to zjevil a pravdivost zjevení dokázal událostmi, které historickou methodou lze zjistiti. Z té příčiny bylo, jest a bude učením katolické bohovědy, že víra ve věcech náboženských jest nad každou profánní vědu povýšena, ve věcech pak profánních ostatním vědám nadřízena, to jest žádná věda profánní nemůže býti pravdivou, příčí-li se pravdám Bohem nám zjeveným. Příčina toho jest jasná. Rozum lidský, od něhož věda má svou existenci, může se klamati, a často se klamal; Bůh však, jehož zjevení jest zdrojem víry, klamati ani oklamán býti nemůže. Nejlepším důkazem ex absurdis (t. j. z nesmyslných důsledkův učení) proti zásadě modernistů, že víra se musí vědě přizpůsobiti, jsou dějiny filosofie. Co tu různých vědeckých názorů splodí jediné století, ba jediné desítiletí. Každý z oněch vědců činí nárok na neomylnost a naprostou vědeckost své soustavy; a přece stojí tyto někdy venkoncem proti sobě. Kterému z nich má se víra přizpůsobiti? Právě soustava čítající největší počet stoupenců může se, jak zkušenost dokazuje, přes den změniti. Co se dnes ve filosofii velebí, to se zítra odkládá jako věc přežilá... Musila by tu platiti také zásada: „Ježto pravda našeho poznání jest pouze relativní, jest lhostejno, kterému z různých systémů filosofie se víra přizpůsobí, kousek pravdy se najde všude?" Ale tu dle téže svobodomyslné zásady musí býti také církev oprávněna, aby zůstala při své staré, osvědčené filosofii Aristotelově a sv. Tomáše Akvinského, neboť i v této musí býti snad také kousek pravdy. Nelze přece mysliti, že všecky ostatní soustavy mají kousek relativní pravdy, a jenom stará filosofie scholastická jest čirou nepravdou.
Co platí o filosofii, platí o všech ostatních vědách. Kolika proměnám podléhají na př. různé hypothese a theorie přírodozpytců v poměrně krátké době. (...) Nedivíme se tomu. Pravdy, které jsou předmětem věd profánních, nejsou nám zjeveny. Jest to ponecháno bádavému duchu lidskému, aby zkoušel sil svých na vyzpytování jejich, i lze snadno pochopiti, že důvtip lidský vždy nestačí, aby celou pravda najednou a dokonale pochopil. Namáhavě, krok za krokem kráčí osvěta vpřed; častokráte zabloudí na stezky bludné, octne se na bezcestí, a musí se vraceti zpět, aby s větší pozorností začala svoji práci poznovu. Věda profánní, i když si osvojuje hrdý název „exaktní", jest omylům a proto i změnám podrobena, jak to dějiny její nejjasněji dosvědčují. A víra, jejímž předmětem jest pravda Bohem nám zjevená, měla by se stále vědě přizpůsobovati? Měla by se měniti dle módy právě vládnoucí? Pošetilejší zásady nemohli modernisté ani vysloviti.

Převzato: http://rexcz.blogspot.cz/2014/09/o-uceni-modernistu-1911.html

Pablo Picasso: Věda a milosrdenství (1897)

Když podle proroctví dnešního svatého čtení dvě veliká nebe světla, slunce a měsíc, se zatmí, ano všecky hvězdy s nebe spadnou, když všecka celého světa stavení, hory a skály s hrozným hřmotem a zemětřesením se otloukati budou, když moře smutně zvučeti, celý svět jedním plamenem hořeti bude: tehdáž všecka andělskou troubou do údolí Josafat shromážděná pokolení země uzří Syna Člověka přicházejícího v oblacích nebeských s mocí mnohou a velebností. A toť bude hněvem zapálený, k pomstě připravený přísný soudce, který všem nekajícím hříšníkům všeliká provinění vytýkati a je nevyhnutelným ortelem odsouditi má. „S jakým srdcem bude státi odbojník před vůdcem svým: ztracený před cenou vykoupení svého? S jakou smělostí doufati bude v milosrdenství ten, který tenkráte z toho, že milosrdenstvím Božím pohrdal, souzen býti má?" táže se sv. Eucherius.
Ó, ubohý hříšníku! tenkrát rozlícený a zuřivosti plný soudce do očí tobě nahlédne a před celým světem s největším zahanbením tvým tobě všecky výstupky a nešlechetnosti vyčítati bude. Oboří se na tebe slovy Nathana proroka a řekne: Tys ten muž? tys ten nešlechetník, který mně zlostnými nepravostmi tvými tolikrát přátelství do očí na věky vypověděl, který mně, Bohu svému, službu vypověděl? Tys ten bezbožník, který dědičné právo k věčné slávě, které jsem tobě krvavě zjednal, pro časný zisk, pro ohavnou rozkoš promrhal? mé umučení, mou přehořkou smrt na sobě zmařil, mou krev, mé rány nohama šlapal? Tys ten zlostný hříšník, který mne po tolikeré tobě prokázané lásce znovu usmrtiti usiloval? Ty jsi ten, který smradlavý hříšného těla hnis, pomíjející život, bídné stvoření víc než mou neobstihlou krásu a sladkost, víc než mou božskou tvář miloval? Mluv, odpovídej, proč jsi se ke mně tak nešlechetně zachoval?
Ó, hříšníku! předvrhne tobě vševědoucí soudce tvůj všecko, cos v mladosti, cos v starosti, cos ve dne, cos v noci, cos doma, cos vně myslil, mluvil neb bohaprázdně činil; předstírati tobě bude všecko, cos veřejně, cos pokoutně, v kostele, ve světnici, v komoře, ve sklepě, v chlévě, ve stodole, v lese, na poli, na lukách a pastvách, neb kdekoli bezbožně páchal: postaví tobě před oči všecko, cos proti Bohu, proti stydlivosti a počestnosti, proti bližnímu a spravedlnosti, proti svědomí vlastnímu se dopustil. Co počneš? kam se utečeš? Nebudeš se moci vyhnouti ani skrýti: nebude možno něco zapříti, na věky nic tenkrát napraviti, odvolati, nahraditi nemůžeš. Nyní tedy, pokudž čas máš, sám na sebe žaluj, sám před jediným duchovním otcem vyčítej všecky nepravosti své: tak všem výčitkám v onen hrozný soudný den šťastně ujdeš.
Po strašlivém všech ohavností hříšných vytýkání a stíhání následovati bude nevyhnutelně před celým světem odsouzení: nezměnitelný poslední ortel, neboť když přijde Syn Člověka u velebnosti své, a všichni andělé s ním, tehdy se posadí na trůnu velebnosti své: a shromážděni budou před něj všichni národové. I rozdělí je na různo, jako pastýř odděluje ovce od kozlů: a postaví ovce na pravici své, kozly pak na levici. Tu tedy na trůnu velebnosti své sedící král králův a Pán Pánův, nejvyššího všeho tvoru vladař, neuprositelný všeho zlého mstitel, přísný živých i mrtvých soudce, mečem zuřivosti přepásaný, k pomstě hotový, všemu soudnímu průvodu konec učiní, jako lev řvoucí strašlivým hlasem všecky bezbožné zakřikne, a hromem zuřivosti své do propasti pekelné je vrazí, řka: Odejděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného. Ó hrozný hlas! ó bolestný zvuk, který v uších zatracených smutně zvučeti a na věky se rozléhati bude!
Odejděte! od koho? od svého Boha, který již vaším Bohem více býti nechce: od svého Stvořitele, který se k vám jako k svému stvoření víc nezná; od svého Vykupitele, který sám jediný vás potěšiti a nasytiti a spasiti mohl, na němž všecko vaše štěstí záleželo, odejděte od něho, neb vám jeho vykoupení vaší vinou na věky nebude sloužiti k naději věčného spasení: odejděte od tváře Boží, k jejímužto patření stvořeni jste: – již brána milosti vám zavřena jest, již od naděje k smilování, od slávy věčné, od tovaryšstva vyvolených Božích navěky odloučeni jste. Odejděte, ale kam? Do ohně věčného, do ohně zžírajícího, který tělo i duši vaši pronikne a na věky zžírati má: odejděte do ohně sírou a smolou zapáchajícího: do ohně nesnesitelného, do ohně věčného, který na věky zhašen nebude: odejděte do trápení pekelného, kterýmž tak dlouho, jak dlouho Bůh Bohem bude, mučeni a trestáni – beze všeho ulevení, beze vší naděje k vysvobození – budete. Ó přísnosť! ó hrůza! ó strach nevyhnutelného ortele posledního soudu!
Bolesť a hrůza rozmnoží to, že ortel Kristův proti hříšným spolu vysloví a potvrdí všecko stvoření, kteréžto, jak Duch sv. svědčí, rozněcuje se k trápení proti nespravedlivým (Moud. 16, 24). Pročež vyhrožuje Habakuk: „Zhřešila duše tvá, kámen ze stěny volati bude, a dřevo, kteréž mezi spojením stavení jest, odpovídati bude" (10, 11). Když andělově jako vichr větru rozrazí, rozmrští bezbožné od vyvolených, řekne-li komu Soudce: „Odejděte, zlořečení," řekne i nábožný otec bezbožnému synu: „Odejdi, zlořečený synu, do ohně věčného, neb jsi dle otcovského napomenutí říditi se nechtěl"; řekne zlostný syn bezbožnému otci: „Odejdi, zlořečený otče, neb jsi se toho, v čem mne trestal, sám nevystříhal"; řekne bohabojný manžel k zavržené manželce: „Odejdi, zlořečená ženo, neb jsi klením, pomlouváním a jinou neřestí svou zasloužila, abys ode mne na věky odloučena byla"; řekne, vyvolený bratr, soused, zavrženému bratru a sousedu: „Odejdi, zlořečený sousede, bratře, že's ctnostného příkladu mého nenásledoval, že's Bohu, Pánu všeho tvoru, se mnou sloužiti a Jeho přikázaní ostříhati nechtěl, nemáš na věky žádné sdílnosti a žádného účastenství se mnou míti".
Ach, kam se tenkrát obrátí nešťastná duše; ode všech vyvolených, od vlastních přátel a známých bude vyloučena, od Boha zavržena, od soudce přísného odsouzena. Ach, jaký zármutek, jakou žalost z toho míli bude, že se Krista Pána přidržeti nechtěla, že se nešlechetně protivila tomu, který nyní její věčné štěstí v rukou má! Ach, jaké potěšení budou míti všichni ctnostní a bohabojní z toho, že se žádnému k vůli Pánu Ježíši spustiti nechtěli! Ach, jakou radost v srdci svém pocítí z toho, že víc než tělo, víc než časné obživení, víc než všecken svět milovali Pána Ježíše, který je tenkrát za vyvolené ovce své vyhlásí. Chceme-li toho sladkého potěšení užíti, poněvadž Syn Boží ortel náš v ústech, spasení naše v svých rukou míti bude: zachovejme sobě dobrého přítele Pána Ježíše. Šetřme, abychom jeho laskavé přízně, jeho přátelství, žádným hříchem nepozbyli. Poněvadž tenkrát všichni jednostejně nás odsoudí, a žádný nás z rukou prchlivosti Páně nevytrhne: my nyní z žádného ohledu lidského, žádnému stvoření k vůli, k hříchu nesvolujeme. Tak se stane, že v Kristu Pánu v poslední den soudný nenalezneme soudce, ale laskavého Otce, ne mstitele, ale tichého Beránka; nebude nás souditi, ale slávou nesmrtelnosti korunovati, nezarazí nás oním strašlivým ortelem, nýbrž z Jeho medotekoucích úst ono přežádoucí slovo uslyšíme: „Pojďte požehnaní..."

P. Bernard Duhr T. J.: Bajky o jesuitech, Praha 1902

1. Biblická zpráva o stvoření světa a církevní nauka
2. Vztah zprávy o stvoření světa k přírodním vědám
3. Původ člověka a stáří lidstva, nepřípustnost evolucionismu
4. Nepřípustnost subjektivního výkladu Písma sv. a na něm založeného kreacionismu
5. Vytváření falešných kreacionistických dogmat, zeměpisná omezenost potopy

Tituly přednášek jsem doplnil podle nejdůležitějšího probíraného tématu. Je nasnadě, že studium a rozbor vědeckých hypotéz nejsou vhodné pro každého, ale každý katolík by měl znát závazné učení Církve k jednotlivým otázkám – tedy to, čemu povinen věřit je a čemu není –, např. jak je podává P. Kučírek. (Při příležitosti odkazu na web FSSPX je třeba upozornit na současný neutěšený stav Bratrstva.)

Zájemcům o podrobnější rozbor lze vřele doporučit knihu Apologie víry křesťanské na základě věd přírodních z roku 1897, dosud nejlepší vydanou knihu o vztahu křesťanské víry a přírodních věd. Vědecké názory v knize jsou sice zastaralé, na filosofických a teologických se však nezměnilo naprosto nic. Vědecká neaktuálnost, která by se mohla jevit jako nedostatek knihy, je v jistém smyslu výhodou, neboť dokazuje pomýlenost modernistických snah o přizpůsobení neměnných pravd víry neustále se měnícím vědeckých hypotézám.

Na základní otázku, kdo by měl vztahu křesťanské víry a přírodních věd věnovat pozornost, podává autor odpověď již v předmluvě, kde svou knihu věnuje:

Jinochům našim, kteří nuceni jsou nezřídka poslouchati přednášky, jež hubí víru jejich; mužům žijícím ve světě, mužům zaměstnaným v různých úřadech, i těm, kdož praktickému povolání se věnovali. Kdož z nich dnes může vyhnouti se tomu, aby každého dne, za každým takořka krokem, v knize, v novinách, v renomovaném měsíčníku, ve spolku, na cestách, v obyčejných stycích společenských, ano i v samém lůně rodinném nesetkal se s tvrzeními a negacemi oděnými v hlučná slova, s výroky, jež více nebo méně v tak zv. učeném světě jsou akkreditovány, a jež jsou s to, aby porušily jeho víru?

Křesťanským ženám, jelikož sebe vytrvalejší zbožnosť, sebe hrdinnější obětivosť nedovede vždy odvrátiti od domácího krbu nájezd nevěrecké vědy. V tomto apoštolátu, jejž Prozřetelnost uložila matce, manželce a dceři, vroucí zbožnost vždy ovšem jest užitečná, avšak toliko jen zbožnost vroucí s náležitými vědomostmi náboženskými sloučená dobýti může jistého vítězství.

Bratřím svým ve stavu kněžském, kteří se s těmito napohled vědeckými námitkami a důvody čerpanými z nových výzkumův a objevů proti pravdám zjeveným setkají dříve nebo později při vykonávání svého úřadu; jsouť kolportovány ve knihách vědeckých i v laciných brožurkách populárních; rozšiřují je nedoukové, jichž všude je plno, ba i dítky, jež plní školy laicisované; námitky ty mohou se každé chvíle vynořiti neočekávaně v lůně rodin křesťanských, ano i při vyučování katechismu.

Učencům z povolání, oněm mužům, kteří zasvětili život svůj zkoumání tajemství přírodních. Oni podiví se zajisté onomu nedorozumění, z něhož vzniknouti mohlo tvrzení, že víra a filosofie křesťanská nedají se ve shodu uvésti se svobodou vědy.

Na české wikipedii se dočteme, že Voltaire „30. května téhož roku pokojně a bezbolestně skonal." a na anglické, že zprávu o pokojné smrti rozšiřovali Voltairovi přátelé, zatímco zprávu o zoufalství jeho nepřátelé. Jaké je pravda? Co se v učebnicích dějepisu a literatury nedozvíte, aby nebyla odhalena pravá podstata toho "velikána ducha"?

Nejednou se [Voltaire] holedbal, že se bude smrti do očí smát. Z obavy, aby mu nebyl odepřen církevní pohřeb, nebo, jak se sám vyjadřoval, aby nebyl hozen na smetiště, předstíral r. 1769 nemoc a přijal svátosti. Ale mezi věřícími to vzbudilo velké pohoršení.
Kdyby měl sto tisíc vojska, věděl by si prý rady. V Indii prý by držel při smrti krávu za ocas. Lidé se mýlí, když o někom tvrdí, že zemřel jako pes; ten je při své smrti šťasten, poněvadž mu jeho poslední chvíli nikdo nestrpčuje všelijakými kejkly a podfuky. Pruskému králi psal, že římské ceremonie při umírajících se mu zdají náramně směšnými, jako když někdo odjíždí do jiného světa a dá namazat nápravy svého vozu.
Aby překonal nemoc, pil denně 25 koflíků kávy a nemírně užíval opia. Upadl do blouznění, jež brzy přešlo v zuření. Pacient strašně řval, že neviditelná ruka jej vleče před soudnou stolici Kristovu. Z úst rozpustilého posměvače a rouhače se dralo zoufalé vzývání svatých jmen Kristových. Svíjel se, lomil rukama, drásal si tváře, že i nejvěrnější přátelé děsné podívané nesnesli a od jeho lože utíkali. Přál si duchovního, který se předtím pokoušel jej pohnouti k pokání; ale „bratři v Belzebubu" (pozn. přátelé zednáři) zestáli na stráži a nepustili ho. Pak sáhl po nepěkné nádobě pod ložem, vyhltl její obsah, a tak pokryt jsa krví a nečistotou, vydechl svou nešlechetnou duši. „Furiis agitatus obiit." Kuchař z hotelu, ve kterém byl ubytován, pravil k faráři nejbližšího kostela: „Kdyby ďábel mohl umřít, nezemřel by jinak."

P. Blažej Ráček T. J., Církevní dějiny, Praha 1940

Jak pravil důmyslný znalec Voltaira de Maistre: „po Voltairovi nic není bídnějšího a hanebnějšího nad Voltairovy ctitele."

Máte-li více času, doporučuji podrobný rozbor prof. Desolda:
http://www.depositum.cz/knihovny/ckd/tiskclanek.php?id=c_8381

Samuel Percy (1750-1820): Voltairova smrt (voskový reliéf)

Autor: Isao Tomita

„Zaměnili totiž pravdu Boží za lež a ctili i klaněli se tvorům místo Tvůrci, jenž má býti veleben na věky. Amen. – Proto vydal je Bůh hanebným náruživostem. Vždyť jejich ženy zaměnily přirozené obcování za protipřirozené. Podobně i muži zanechali přirozeného obcování se ženami a zahořeli v svých touhách k sobě navzájem a hanebné činy páchali muži s muži a docházeli na sobě samých zasloužené odplaty za své poblouzení. Poněvadž si nevážili toho, aby měli poznání Boha, vydal je Bůh v nesprávné smýšlení, takže činili, co se nesluší." (Řím 1, 25-28)

„Leží před námi se svým trestem věčného ohně jako (výstražný) příklad Sodoma a Gomora i okolní města, která podobně páchala smilstvo a hověla nepřirozeným výstřednostem. Podobně zajisté i tito [bludaři] poskvrňují tělo, pohrdají Pánem a mocnosti tupí. Jsou to bezbožníci, kteří zaměňují milost našeho Boha za prostopášnost a popírají jediného Vládce a Pána našeho, Ježíše Krista." (Jud 1, 7-8, 4)

„Toto tedy pravím a zapřísahám vás v Pánu, abyste nežili tak, jak i pohani žijí podle své převrácené mysli. Jsou v myšlení zatemněni a od života v Bohu odcizeni pro nevědomost, která je v nich pro zatvrzelé jejich srdce. Oni otupěli a oddali se sami chlípnosti a hověli všeliké nečistotě v nenasytné žádostivosti." (Efes 4, 17-19)

William-Adolphe Bouguereau: Dante a Vergilius v pekle (1850)

Die 11. Augusti. S. Philumenae Virg. et Mart.
Missa de Comm. Virg. Et Mart., duplex

Introitus.
Ps. 118. Loquebar de testimoniis tuis in conspectu regnum, et non confundebar: et meditabar in mandatis tuis, quae dilexi minis. Beati immaculati in via: qui ambulant in lege Domini. Gloria Patri etc.

Mluvila jsem o svědectvích Tvojich před obličejem králův, a neostýchala jsem se: a uvažovala jsem přikázání Tvá, která jsem oblíbila sobě velmi. Blahoslavení neposkvrnění na cestě, kteříž chodí v zákoně Hospodinově. Sláva Otci atd.

Oratio. Deus, qui inter cetera potentiae tuae miracula etiam in sexu fragili victoriam martyrii contulisti: concede propitius, ut qui beatae Philumenae Virginis et Martyris tuae natalitia colimus, per ejus ad te exempla gradiamur. Per Dominum nostrum Jesum Christum etc.

Modleme se. Bože, jenž jsi mimo jiné zázraky moci své i slabé pohlaví vítězstvím mučednictví oslativiti ráčil, popřej milostivě, bychom konajíce památku svaté Filomény, panny a mučennice Tvé, po příkladu jejím k Tobě se ubírali. Skrze Pána našeho Ježíše Krista atd.

Lectio.
Ekkli. 51, 1,1–8,12.

Graduale.
Ps. 44. Dilexisti justitiam, et odisti iniquitatem. V. Propterea unxit te Deus, Deus tuus, oleo laetitiae. Alleluja, aleluja. V. Adducentur Regi virgines post eam: proximae ejus afferentur tibi in laetitia. Alleluja.

Milovala jsi spravedlnost a nenávidělas nepravostí. Proto pomazal tě Bůh, Bůh tvůj, olejem radosti. Alleluja, aleluja. Přivedeny budou Králi panny, kteréž chodí za ní: příbuzné její přivedeny budou tobě v radosti. Alleluja.

Evangelium.
Mat. 25, 1–13.

Offertorium.
Ps. 44. Adducentur Regi virgines post eam: proximae ejus afferentur tibi in laetitia et exsultatione: adducentur in templum Regi Domino.

Přivedeny budou Králi panny, kteréž chodí za ní: příbuzné její přivedeny budou tobě v radosti a plesání, přivedeny budou do chrámu Králi Hospodinu.

Secreta.
Přijmiž, ó Pane, dary, kteréž na slavnost Filomény, panny a mučennice Tvé přinášíme, důvěřujíce se, že její přímluvou osvobození budeme. Skrze Pána našeho atd.

Communio.
Ps. 118. Confundartur superbi, quia injuste iniquitatem fecerunt in me: ego autem in mandatis tuis exercebor, in tuis justificationibus, ut non confundar.

Zastyďtež se pyšní, neboť nesprávně činili nepravost proto mne: já pak cvičiti se budu v přikázáních Tvých, ve Tvých spravedlnostech, bych zahanben nebyl.

Postcommunio.
Nechať přispěje nám ku pomoci, ó Pane, Svátost, kterouž jsme nyní přijali, a na přímluvu svaté Filomény, panny a mučennice Tvé, stálou ochranou nás oblažuje. Skrze Pána našeho atd.

P. Prokop Baudyš, Římský misál upravený pro věřící, Praha 1891.

In II NOCTURNO – LECTIO IV
Inter cetera martyrum sepulcra, quae in coemeterio Priscillae ad viam Salariam reperiri solent, illud exstitit quo repositum fuerat sanctae Philumenae corpus, uti ex tumuli inscriptione, tribus laterculis apposita, perlegebatur. Licet vero inventa fuerit phiala sanguinis, et alia descripta conspicerentur martyrii insignia, dolendum tamen est res ab eadem gestas actaque ac genus martyrii quod ipsa fecit obscura perstitisse. Ceterum ubi primum sacrum hoc corpus, ex beneficentia Pii septimi initio pontificatus ejus acceptum, cultui fidelis populi propositum fuit Mugnani in Nolana dioecesi, ingens illico famae celebritas ac religio erga sanctam martyrem percrebuit, praesertim ob signa quae ejusdem praesidio accessisse undique ferebatur. Hinc factum est ut complurium antistitum cultorumque martyris postulationibus permotus Gregorius decimus sextus pontifex maximus, universa rei ratione mature perpensa, festum ejusdem cum Officio et Missa in memorata Nolana dioecesi et alibi agendum benigne permiserit.

Celý text: http://uloz.to/xcugcFNX/hratky-s-certem-pdf

Vídeňský umělecký kritik dr. Albert Ilg, jenž pro jesuity zajisté nikterak není zaujat, se ve své přednášce o malíři a architektu Ondřejovi dal Pozzo T. J. vyslovil o jesuitském umění takto:
„Říkejž si kdo, co říkej, ale bez jesuitů neměli bychom, ba neměl by celý svět dnes dávno již žádného umění více. Jest příliš málo, tvrdí-li se, že vytvořili umění protireformace, totiž sloh barokní; oniť nám vůbec pojem i tradici toho, co umění slove, zachránili před šíleným obrazoborectvím protestanským. Dnes ovšem mnohý modernista zuří proti baroku a uznává výhradně je pozdější zjevy umělecké, tak zvanou regeneraci ušlechtilých slohů: nechtež ho klidně vybouřiti se a zeptejte se ho pak, domnívá-li se, že by také tyto pěkné nové umělecké reformy byly možny bývaly, kdyby katolicismus a v první řadě jesuité nebyli bývali jedinými, kteří přes zápas reformační a válku třicetiletou nepustili nit umění z rukou svých? Či jest ve druhé polovici 16. století a během století 17. nějaké jiné umění, leč jen na území katolickém, a v duchu církve římské? Všechna tehdáž kvetoucí školy italské: eklektikové bolognští, akademikové florencští a římští, jakož i naturalisté neapolští jsou na poli uměleckém nemenšími duchovními bojovníky ve službách katolicismu, nežli Španělé Herrera, Alfonso Cano, Zurbaran a Murillo; Rubensa nebylo by si lze bez jesuitů ani mysliti. Co však kromě něho zbývá? Zda mělo Německo, zda měla hugenottská Francie nebo zda měla Anglie jediného jen mistra, který by jmenovaným umělcům byť i po pás jen sahal, a staré veliké tradice potomstvu dědictvím odkázati mohl? I nejkrásnější podobizny Halsovy nebo Rembrandtovy nestojí na takové ethické a kulturně historické výši, aby k nim zde brán mohl býti zřetel. I odezírá-li se od náboženského stanoviska, nutno uznati, že ve snažení tehdejších jesuitů zračí se vůbec vítězství pro umění nadšeného romantismu nad živlem germánským, jemuž umělecký enthusiasmus vždy jen vychováním byl vštěpován. A jestliže severoněmečtí páni, kteří dnes dějiny umění na loktě fabrikují, s pohrdáním na jesuity shlížejí, jelikož prý do umění nepřirozenost, theatrální effekt a pozlátko vpašovali, kdežto prý německý duch od dob Lessingerových a Winckelmannvých veliké německé umění vytvořil – nechť nezapomínají, že německý duch před jesuity stál na stanovisku obrazoborcův a pana dvorního kazatele pražského Sculteta; že by týž německý duch na dráze, kterou nastoupil, byl dospěl bez jesuitů také ve výtvarném umění k barbarskému kvakerství a herrhutství, jakož v jiných věcech skutečně tam zabředl; že by bez jesuitů, kteří umělecké tradice dále pěstovali, ani Lessing ani Winckelmann nebyli nalezli žádných antik, žádného klassického materiálu více – nechť nezapomínají, že bychom dnes také v těchto věcech stáli zde v ryze protestanské nahotě!
Jest to jedna z nejvelikolepějších událostí, která se tehdáž odehrávala. Celý germánský duševní svět zakrňoval tehdy, zaklet jsa v suchopárné spory dogmatické a pusté hádky potírajících se sekt. Každý svěží lupének, každičký květ poesie a umění byl ničen ledovým dechem náboženských hádek. Umění ztratilo veškery svoje tradice: architektura zahálela v protestanských zemích, neboť zbytečno bylo stavěti nové chrámy, když užíváno bylo dómů staré církve; stavitelství pak sotva živořilo, ježto evangelická prostota v každičkém hnutí krasocitu a nádherymilovnosti spatřovala odpad k papaženské ohavnosti; malířství a sochařství vedlo prý přímo k modlářství, i bylo co nejvíce obmezeno; nepatrná území pak – a bylo to jen v nepatrném kousku země, v Nizozemí – v nichž i nadále kvetlo malířství, jež z části alespoň na katolicismu nebylo závislé, nečetné tyto oasy vykazují pouze realistický portrét, surový genre s věčně opilými sedláky, zátiší se šunkou a ustřicemi, jakožto poslední zbytky umění. Církevní a historické malířství malířství, jakož i veselý odlesk věčně krásného dědictví klassické antiky v mythologickém a allegorickém umění protestantismus zničil; stavitelství sloužilo jen všedním účelům, plastika sklesla na malichernou ornamentaliku.
Tu přihnalo se od jihu ve smutnou tu poušť umění jesuitské jako jarní bouře. Překypujíc tvárnou silou, nádherou, kouzlem barev, lesku i zlata, s jižní úsměvností a gracií, rozlilo se na prahnoucí půdu, a umělecký, vysoce nadaný jihoněmecký kmen vdechoval plnými doušky líbeznou vůni ozonovou, kterouž teplý tento déšť šířil. Dějiny jihoněmecké protireformace nebyly dosud nikdy objasněny z hlediska dějin umění; jsem přesvědčen, že znovuvzkříšená nádhera a zvýšená majestátnost starých katolických bohoslužeb více věřících přilákaly ve zlatoskvoucí, pestré a sladkými zvuky prochvělé chrámy, nežli jich všichni dragouni Ferdinandovi tam dostali násilím."

Zdroj: P. Bernard Duhr T. J.: Bajky o jesuitech, Praha 1902

Životopis Alberta Ilga, významného uměleckého historika a velkého znalce baroka: http://www.kohoutikriz.org/data/w_ilga.php

„Nečetné tyto oasy vykazují pouze realistický portrét, surový genre s věčně opilými sedláky, zátiší se šunkou a ustřicemi, jakožto poslední zbytky umění" – takové hodnocení období holandských mistrů 17. stol., dnes namnoze propagovaného jako „zlaté období", přestože se může ledaskomu zdát tvrdou řečí, je zcela výstižné. Jeho pravdivost jasně vyplyne ze srovnání tvorby katolických holandských mistrů 15. stol.: http://en.wikipedia.org/wiki/Early_Netherlandish_painting, přesněji toho, co přežilo bezuzdné běsnění protestanských obrazoborců, a tvorby jejich protestanských následovníků z údajně zlatého věku: http://en.wikipedia.org/wiki/Dutch_Golden_Age_painting První v obrazech rozjímají tajemství spásy, druzí prostředí hospod a nevěstinců. Volba zlatého věku z těchto dvou je vskutku obtížná.

Ondřej dal Pozzo T. J.: zdánlivá (namalovaná) kopule v chrámu sv. Ignáce

V souvislosti s bojem proti muslimským uchvatitelům, kteří představovali skutečně celoevropskou hrozbu, jak se mnohé národy přesvědčily ještě v 18. století, ba i později, vznikl někdy od konce 11. století kult sv. Jakuba jako vojáka, jezdce, Jacobus miles Christi. Bitva u Clavija je známa až z pozdější tradice, ze 12. století. Nejstarší zobrazení sv. Jakuba bojovníka, maurobijce (šp. Matamoros), se zachovalo v katedrále kompostelské z r. 1230; apoštol zde vyjadřuje patronát nad katedrálou a vládu nad Galicií. Tato scéna patří k jednomu z třiadvaceti zázraků vylíčených v kodexu, z nichž pak Jakub Vorganie převzal dvanáct do své Zlaté legendy napsané v r. 1264. Tato legenda o sv. Jakubovi jako válečníkovi se objevuje v písemné podobě poprvé kolem r. 1115 v klášteře sv. Jana a San Pelayo v Leónu. Termín miles Christianus, jímž se později oháněli i naši husité, nastolil Bonizon de Sutri v knize Liber de Vita Christiana v souvislosti s první křížovou výpravou ke svatému hrobu.

Díky válkám Španělska proti muslimským okupantům se dostal sv. Jakub do kontextu s rozmachem středověkého válečnického ducha. A tak koncem 11. stol. spojovalo Španělsko, sv. Jakuba a pouť do Compostely množství legend, vyprávějících nejen o Jakubově svatosti a jeho blízkosti Pánu Ježíši, ale také o jeho pomoci křesťanům ve válkách. A tak se sv. Jakub stal pro poutníky postavou, ke které soustřeďovali své pokání a pokoru a která byla zároveň vzorem hrdinského válečníka, představujícího příklad pro svou dobu.

V polovině 12. stol vznikl také Privilegium votos čili Ramirův diplom, který reaguje na tradici, že si muslimové vyžádali jako roční poplatek sto panen, polovinu ze šlechtických rodin, druhou z lidu. Proti tomu se asturský panovník Ramiro postavil a došlo tak k bitvě u Clavija (roku 844), jejíž autenticitu někteří badatelé popírají, protože nejsou známy žádné ohlasy na arabské straně. V noci před bitvou se mu podle legendy ve snu zjevil sv. Jakub a přislíbil mu pomoc v boji; skutečně, když k němu došlo, objevil se nad jeho vojskem na bílém koni a s mečem v pravici. Později se ikonografie sv. Jakuba jako jezdce-bojovníka rozšířila.

Zdroj: http://www.omnisvia.cz/index.php/svatojakubska-legenda/maurobijec

Ó slavný apoštole, svatý Jakube, tys byl pro své ohnivé a šlechetné srdce před jinými vyvolen Pánem Ježíšem za svědka jeho slávy na hoře Tábor a jeho smrtelného zápasu v Gethsemanech; tvoje jméno jest heslem k boji a vítězství: vypros nám sílu a útěchu v ustavičném boji tohoto života, abychom vytrvale a velkodušně následovali Pána Ježíše a potom byli od něho korunováni jako vítězi v nebi. Amen.

Zdroj: Pokladnice odpuskových modliteb, Praha 1947.

Hle, z očinek těch nevinnost jak svítí
co na zahrádce z jara mladé kvítí!

Jak nebes purpurovým šperkem září
ty růžinky na milojemné tváři!

Když na ní úsměch sladnoucí se hostí,
čí pohled nezaplesá lahodností?

A z ústek mluvy prvotné ty jevy
zda nevítězí nad slavíčků zpěvy —

Ó dítko něžné! štědrá Ruka tebe
již na té zemi vede v rajské nebe:

To „království", jež vezde již ti dáno,
nechť pozemskou ti poutí zachováno!

Kéž duše vždy tak čistě ustrojena,
by v ní ti vládla mysl spokojena:

Kéž cesta vroubena ti stejným květem,
by jednou krok tvůj šťasten stoupal světem!

Tvé srdce, bohato teď mírem blahým,
vždy zdobeno buď pokladem tím drahým!

Zdroj: http://cs.wikisource.org/wiki/Kr%C3%A1lovstv%C3%AD_mali%C4%8Dk%C3%BDch

William-Adolphe Bouguereau: Mateřský obdiv (1869)

„Maeterlink jest tak účinný, když plní člověka zvláštní duchovní bázní, jako je firma Crosse a Blackwell, když plní člověka marmeládou. Vše závisí na tom, čím chcete být naplněni. Profesor Halík, jenž jest moderní skeptik, pravděpodobně má raději duchovní bázeň. Já, jenž jsem pravověrným křesťanem, mám raději marmeládu."

G. K. Chesterton: Co je špatného na světě, Praha 1997

Tento mýtus je tradován zejména mezi tzv. „konzervativními katolíky" (v odborné literatuře označovanými „koncilní konzervy"), kteří se jím snaží ospravedlnit neospravedlnitelné. Např. na katolicky se tvářícím webu catholica.cz se o sv. Cyrilu a Metoději dočteme, že „s liturgií v národním jazyce předešli dobu o 11 století. Po nich až II. vatikánský koncil v letech 1962-65 jim dal za pravdu, že při liturgii se sluší chválit Boha všemi místními jazyky". Má tento výrok něco společného se skutečností? Podívejme se stručně na historická fakta o sv. Cyrilu a Metoději.

Všechna moravská knížata, Mojmírem počínaje, byla pokřtěna již před příchodem soluňských bratří. Do země přicházeli věrozvěstové z Němec, Itálie i Řecka; uměli však málo slovansky. Rostislav i Svatopluk správně chápali, v čem je dobro jejich poddaných, a ohlíželi se po misionářích, kteří by jim vyložili pravdy nové víry srozumitelnou řečí. Nejprve se obrátili do Říma k papeži Mikuláši I. Tam však nebylo kněží znalých slovanského jazyka. Požádali tedy o ně byzantského císaře Michala III. Ten jim poslal Konstantina a Metoděje, rodem Řeky ze Soluně, kde jejich otec Lev zastával vysoký úřad. Metoděj byl nejstarší, Konstantin nejmladší ze sedmi dítek. Konstantin byl žákem pověstného Fotia. Pro svou učenost se stal dvorským theologem a slul filosofem. Metoděj byl nejprve císařským správcem mezi Slovany, znechutil si však světské povolání a vstoupil do basiliánského kláštera na maloasijském břehu.
Konstantin, provázen svým bratrem, podnikl již jednu misijní cestu na Krym k Chazarům a našel tam ostatky sv. Klimenta, papeže a mučedníka. ... Jeho ostatky vzali slovanští věrozvěstové s sebou na dalekou misijní cestu k slovanským národům jako posvátné paladium a jako makavý důkaz, že jim přicházejí hlásat tu víru, nad kterou bdí římští papežové.
Svatí bratři pochopili úkol, jímž byli pověřeni, daleko hlouběji, než moravská knížata tušila. Konstanin upravil podle řecké kursivy pro slovanskou řeč písmo, t. zv. glagolici, a přeložil nejdůležitější bohoslužebné texty. To je první velký úspěch našich věrozvěstů; položili základ k slovanské literatuře a zajistili si nehynoucí památku všech slovanských národů. Všechny slovanské literární historie začínají tímto jejich dílem.
Na východě, kde byla řada starých kulturních národů, vzniklo i několik národních liturgií. Vedle Řeků tam sloužili též Arméni, Syrové, Koptové a Habešané mše v rodném jazyku. Zásluhou soluňských bratří se dostalo této výsady i kmenům slovanským, jež právě vstupovaly na historické jeviště. Když přišli Konstantin a Metoděj Moravu, konali bohoslužby v jazyku, jemuž lid rozuměl a jím přibližně mluvil. Brzy vymohli této dalekosáhlé novotě v Římě schválení a jazyk slovanský tím byl povýšen na jazyk bohoslužebný. Tím byli podle tehdejšího názoru i Slované připočteni „k velkým národům, kteří chválí Boha ve svém jazyku". Je to druhý velký úspěch sv. bratří. Nevzdělaný lid neměl zpěvníků ani modlitebních knížek, slovanskou mši však mohl s porozuměním sledovat a tak snadno přilnul k nové víře. Odvaha Konstantinova byla jistě neobyčejná. Pouhý kněz o své újmě, bez výslovného dovolení církevní vrchnosti se odhodlal k tak velké věci. Veden byl především těmito praktickými zřeteli. Chtěl také usnadnit výchovu kněžského dorostu. Vyučování cizímu bohoslužebnému jazyku vyžaduje mnoho námahy a času.
Jinak se nám o působení sv. bratří nezachovalo podrobnějších zpráv. ... Pověst vypravuje, že sv. Metoděj povalil modly na Hostýně a na Špilberku v Brně. Opona pohanských přeludů padala a na duševním obzoru našich předků, kteří až do 9. století seděli v temnosti a stínu smrti, začala vystupovat vznešená tajemství zjevené víry. Příšerné sochy, pitvorné dřevorytiny byly káceny a na jejich místě vztyčovány kříže; v životě národa začala největší proměna, již dějiny znají.
Tři a půl roku působili sv. bratří mezi moravským lidem a vychovali značný počet žáků. Zpráva o jejich činnosti pronikla až k papežskému dvoru. Mikuláš I. je vyzval, aby přišli do Říma složit počet ze své působnosti. ... Když Hadrián II., nástupce Mikuláše I., uslyšel, že slovanští věrozvěstové přinášejí ostatky sv. Klimenta, vyšel jim vstříc s procesím. Konstantin v Římě onemocněl a tuše, že se blíží jeho konec, vstoupil do kláštera sv. Klimenta a přijal jméno Cyril. ... I zemřel sv. Cyril předčasně vysílením, padesátého dne po svém příchodu do Říma, v 42. roce svého věku, 14. února r. 869. Sv. Metoděj v Římě skvěle obhájil slovanské bohoslužby proti četným osočovatelům. ... Poměrně v krátké době dosáhl třetího velkého úspěchu. Papež Hadrián II. povýšil misijní území moravských a panonských Slovanů na samostatné arcibiskupství (metropoli) a jeho správou pověřil Metoděje. Zavedené slovanské bohoslužby potvrdil s výhradou, aby se epištola a evangelium četly nejdříve latinsky. Metoděj pak byl posvěcen na biskupa a poslán jako misijní arcibiskup, aby organisoval nové provincie, podobně jako byl vypraven sv. Bonifác před sto lety do Německa a ještě dříve sv. Augustin do Anglie.

P. Blažej Ráček T. J., Československé dějiny, Praha 1948

Ve světle uvedených faktů je zřejmé, že citovaný výrok obsahuje nejméně dvě lži. Za prvé sv. Cyril a Metoděj nekonali bohoslužby v národní jazyce, ale v jazyce dnes známém jako staroslověnština, „jemuž lid rozuměl a jím přibližně mluvil". Za druhé sv. Cyril a Metoděj nebyli žádní průkopníci této praxe, neboť již dlouho před nimi „vedle Řeků sloužili též Arméni, Syrové, Koptové a Habešané mše v rodném jazyku". Mýtus zbořen! Konzervativec ovšem může na základě poslední skutečnosti přejít do protiútoku: „Když tolik národů složilo mše sv. v národním jazyku, můžeme dnes i my." Proč Církev sv. dovolila sloužení mše sv. v národních jazycích nebo ve staroslověnštině? „Nevzdělaný lid neměl zpěvníků ani modlitebních knížek, slovanskou mši však mohl s porozuměním sledovat a tak snadno přilnul k nové víře." Častým důvodem tedy bylo snadné porozumění a přilnutí negramotných pohanů k nové víře. Tvrdí-li dnes konzervativci že se má mše sv. sloužit v národním jazyku, aby jí rozuměli, snižují se sami na úroveň negramotných pohanů, kteří nebyli schopní sledovat latinskou bohoslužbu v misálku. Za pozornost též stojí, že papež „zavedené slovanské bohoslužby potvrdil s výhradou, aby se epištola a evangelium četly nejdříve latinsky". „Prozíravě tak připomněl, že není nutné absolutní užívání slovanského jazyka a nesoustředil pozornost jen na formu, ale na obsah." https://tradice.net/2014/02/2014-02-14/#gsc.tab=0

Podrobný rozbor: http://www.krasaliturgie.cz/otazky-a-odpovedi/odpoved-p-phdr-efrema-jindracka-op-ph-d-na-namitky-ohledne-uzivani-latinskeho-jazyka.html

„I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané: Dědictví otců zachovej nám, Pane."

Vo imja Otca i Syna i Svjataho Ducha. Amiň!
Slava Isusu Christu!

Drazí bratři a sestry!

Dnes, na třetí neděli velikého postu se klaníme svatému Kříži a s úžasem hledíme na probodené ruce a nohy Syna Božího. Kolik nevýslovných bolestí Jeho svaté ruce a nohy vytrpěly, aby naše hříšné ruce a nohy spasily.

Už v Getsemanské zahradě, kde se Spasitel dobrovolně vydal do rukou židů a zakázal sv. Petrovi, aby Ho bránil mečem, začala bolest rukou Spasitelových. Tady Ho vojáci svázali provazy a odvedli do domu velekněze Annáše. Vojáci jistě nešetřili Spasitelových rukou. Pouta pevně utáhli, takže se Mu provazy zařezávaly až do masa. Celou noc strávil Spasitel se svázanýma rukama. Při bičování byl za ně Syn Boží uvázán ke sloupu a ruce Mu byly uvolněny, až když do nich dostal těžký kříž. Konečně na hoře Golgotě byly svaté ruce probodeny strašnými velikými hřeby. Podle vidění bl. Kateřiny Emmerichové jeden voják klekl na ruku Spasitelovu, druhý vzal hřebík a kladivo, přiložil hřeb k ruce a začal ho přibíjet. Vystříkla krev a strašná bolest pronikla celým tělem Syna Božího. Druhá ruka nedosahovala až k díře předvrtané do kříže, a tak vzali vojáci provaz, přivázali ruku Kristovu a táhli ji, až ji v rameni úplně vykloubili. Pak teprve dosahovala k vyvrtané díře v kříži a mohli ji přibít. A když nakonec kříž postavili, ruce našeho Pána se téměř roztrhly a v nevyslovitelných bolestech, v jedné velké křeči, trpěly až do smrti.

Za co musely tyto svaté ruce tak trpět? Za to, že rozmnožily pět chlebů, aby se najedlo pět tisíc hladových? Za to, že k sobě braly děti a žehnaly jim? Za to, že se dotkly očí slepého a uzdravily ho? Nebo za to, že vzaly za ruku mrtvou dceru Jairovu a vzkřísily ji?

Ruce Spasitelovy trpěly, aby zadostiučinily Boží spravedlnosti, aby odčinily prvotní hřích a všechny hříchy naše spáchané rukama. Protože ruka Evy sáhla na zakázaný strom, musely být ruce Spasitelovy přibity na strom kříže. A kolika hříchů se ruce lidí od té doby dopustily!

V první řadě je to hřích zabití nebo poranění. Bůh jasně říká: Nezabiješ! A přesto se zabíjí dnes a denně tolik lidí – a to těch nejslabších, nenarozených dětí, které nechávají jejich matky a otcové zabít dřív, než spatří světlo světa, dřív než poprvé otevřou ústa, aby nemuseli slyšet jejich pláč a mohli žít nerušeně ve své sebelásce a egoismu. Ne nadarmo označuje katechismus tento hřích jako do nebe volající a toho, kdo se z něj nevyzpovídá, čeká strašné peklo.

Druhým hříchem, za který trpěly ruce Spasitelovy, je, když lidé vztahují své ruce po cizím majetku. Boží přikázání jasně říká: Nepokradeš! Ale lidé, a i mnozí křesťané, zvláště v práci kradou, kradou už ze zvyku a ani už to za hřích nepovažují. Pamatujme ale, že ukradená věc nikdy nepomůže, vždy jen uškodí, protože s sebou nese hřích a hřích s sebou nese prokletí. Kdo tedy má doma něco ukradeného, ať pomyslí na ruce Spasitelovy přibité na kříži a věc vrátí nebo nahradí.

Dalším hříchem rukou je práce v neděli. Sám Bůh zakazuje pracovat v neděli, když říká: Pomni, abys den sváteční světil. A sám Bůh nám dal nejlepší příklad, když po šesti dnech stvoření sedmého dne odpočíval. Kdo tedy dobrovolně pracuje v neděli, znovu přibíjí ruce Syna Božího na kříž. (Existuje samozřejmě i dovolená práce v neděli, která hříchem není, ale to jistě každý ví).

A konečně dalším hříchem rukou jsou všechny ty nečisté dotyky, „rukobludstvo", na těle vlastním či cizím, hříchy, ze kterých se lidé často nezpovídají, ale jsou to hříchy těžké, smrtelné, takže kdo je nevyzná, toho přivedou do pekla. Ne nadarmo totiž říká Spasitel: „Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji a odhoď od sebe. Lépe je ti vejít do života s jednou rukou, než být s oběma rukama uvržen do ohně neuhasitelného". Syn Boží samozřejmě nechce, abychom si usekávali ruce, ale ukazuje nám tím strašnou závažnost těchto hříchů.

Za takové hříchy tedy trpěly svaté ruce našeho Vykupitele. Snažme se proto, abychom jimi už více nehřešili, ale raději je spínali k modlitbě a vztahovali k pomoci našim bližním.

Podobně jako ruce trpěly také nohy Syna Božího. Na nich, vysílených strašným bičováním, ležela celá tíha kříže, a proto třikrát upadly na zem při křížové cestě. Těžce šly na horu Golgotu a zde, stejně jako ruce, byly v strašném utrpení přibity na kříž.

Co zlého učinily tyto svaté nohy, že musely tak trpět? Že chodily po všech městech a vesnicích, ke všem chudým a nemocným a všem přinášely spásu, uzdravení a radost?

Trpěly za hřích Adama a Evy, na kterém se podílely také nohy, když přistoupily ke stromu, ze kterého jim Bůh zakázal jíst. A stejně tak za hříchy nás všech, kterých se dopouštíme svýma nohama. Ale je možné hřešit nohama? Je, protože i nohy mohou být nástrojem hříchu. Adam s Evou by tak snadno nezhřešili, kdyby se nepřibližovali k zakázanému stromu. A stejně tak my hřešíme nohama, když chodíme tam, kam chodit nemáme, nebo naopak když nechodíme tam, kam bychom chodit měli.

Nesmíme chodit především do špatných společností a na hříšné zábavy. Mnoho lidí by nehřešilo, ale protože jsou v nedobré společnosti, postupně odpadají od víry, nedodržují svatý půst, berou Boží jméno nadarmo, mají intimní známosti před svatbou – a proč? Protože „dnes to tak dělají všichni". Tak špatná společnost přivede duši do pekla. A hříšné zábavy, to jsou např. všechny ty dnešní diskotéky, které jsou pouze pramenem tělesných vášní, opilství a narkotik, duši odnímají vůli k modlitbě a k pokání. Katolický křesťan vůbec nemá svýma nohama chodit na taková místa, kde se znovu křižuje jeho Vykupitel.

Naopak, naše nohy mají chodit do domu Božího, a to každou neděli a svátek. Kdo vynechává sv. liturgii v neděli nebo v přikázaný svátek bez vážného důvodu, dopouští se těžkého hříchu. Také za tento hřích musely trpět svaté nohy Spasitelovy, a mnoho křesťanů se ho často lehkovážně dopouští.

A tak dnes slibme Synu Božímu, že se budeme snažit, aby naše nohy nechodily na místa, která nás táhnou a svádějí ke hříchu, abychom znovu nepřibíjeli jeho svaté nohy na kříž, ale že budeme pilně chodit na sv. liturgii v neděle a svátky po celý rok, abychom tak dali náhradu a polibek na svaté nohy našeho Spasitele, které pro naše hříchy tak strašně trpěly.

Kéž nám pro své strašné rány v rukou i v nohou a pro svůj kříž odpustí Spasitel naše hříchy a dá nám milost, abychom už nikdy neupadli do těžkého hříchu, ale abychom byli těšiteli jeho Božského Srdce, aby se jednou stalo Ono naší odměnou v nebi.

Slava Isusu Christu!

Zdroj: http://www.stjoseph.cz/g130.html