Lachtaan

Když se zrovna teď učím na zkoušky a hlavou mi běhají tzv. Kondratěvovy vlny cyklického vývoje, koncept o tom, že každých cca 50 let lidstvo dosáhne technologického peaku a je zapotřebí přijít s revoluční inovací, abychom nezažili úplný úpadek, ale nový vzestup, nemohl jsem si tuhle teorii nepřetvořit v myšlenkách do oblasti filmu.

Když teďko ani ne po roce opět poutá diváky do kin momentální oblíbenec Ryan Gosling, který může mluvit o svém momentálním peaku slávy, přemýšlel jsem chvíli nad tím, jak dlouho na téhle vlně vydrží, než omrzí filmaře při nabídkách pro klíčové role nebo samotné diváky, které přehltí. A ve spojitosti s výše uvedenými Kondratěvovými vlnami lze tehle můj “overthinking” pozorovat v případě mnoha jiných herců, kteří zažili své momenty slávy, které postupně začaly chátrat a musel je vystřídat někdo jiný.

Napadá mě to kupříkladu v případě Channinga Tatuma, někdejšího miláčka všech náctiletých dívek po zhlédnutí tanečního kousku Let’s Dance, po němž následovala éra Jump Street, G. I. Joe nebo Bez kalhot. Po druhých Kingsmanech se po něm ale téměř slehla zem a ačkoli stále točí, význam jeho rolí je tentam. Obdobně to cítím i s Dwaynem Johnsonem, který pomaloučku šplhal po žebříčku popularity už od roku 2002 s Králem Škorpionem, aby pořádně prorazil až skrze Rychle a zběsile, Jumanji nebo San Andreas a vlivem několika kontroverzní ohledně jeho účasti ve zběsilé sáze už po něm není taková poptávka jako za časů Pobřežní hlídky.

Asi by se dalo pokračovat i u mnoha jiných (Jim Carrey), ale doufejme jedině v to, že sympaťáka Goslinga nepotká stejný osud a štítek Kena, rozdělující svět na dva tábory, smázne něčím, co ho jednou postaví vedle stabilních oblíbenců jako jsou Brad Pitt nebo třeba Leonardo DiCaprio.