Lachtaan

Málokdy se tu potřebuju vyjádřit k pouze jedinému filmu, přeci jen k tomu slouží možnost recenze u něho samotného, včera jsme ale odešli z kina s tak negativním zážitkem, že se k Zóně zájmu musím vyjádřit i tady. 

Jeden z opěvovaných kousků z loňského festivalu v Cannes a asi 5 nominacemi na Cenu akademie ověnčené válečné drama působilo na hony daleko jako něco, na co rádi vyrazíte za poukázky, které jste dostali k Vánocům. Pevně věříte tomu, že jste je využili lépe, než kdybyste jako masy razili na blbiny typu Jedeme na teambuilding. Doufáte, že drama z období holokaustu se zdejšími 78 % a netradiční premisou o tom, že uvidíte příběh před, nikoli za zdí osvětimského koncentračního tábora, vás vtáhne a budete odcházet s pocitem asi nepříjemného, ale z filmového hlediska stále povedeného zážitku.

Tohle všechno se bohužel nevyplnilo ani v nejmenší pídi a už od začátku nás ten až přespřiliš extravagantní vizuál, záběrování, hrátky se zvukem i hudbou a nakonec i dialogy jen a pouze iritovaly a nebyli jsme schopni ani vyčíst, co tím vším chtěl autor vůbec říct. Je smutné, že Sandra Hüller si loni zahrála rovnou ve dvou opěvovaných filmech, kdy jsem jednomu napálil pětikvalt a považuju ho za jeden z nejlepších filmů roku a druhému jsem po setsakra dlouhé době musel udělit pouhou jednu hvězdu a prohlásit, že jde dost možná o nejhorší kino zážitek mého života. A to jsem byl kdysi na ČSFD projekci Koček.