Lachtaan

Už nějaký ten rok se netajím v reálu, když s někým probírám filmy a ani tady, že nejsem zrovna fanouškem komedií, spíše se dokonce snažím vyhýbat jakémukoli projektu, co v sobě zde nese byť jen okrajově označení "Komedie", aby mi nenavýšil zdejší statistiky a nevypadalo to, že je záměrně vyhledávám. Pravdou ovšem zůstává, že se jim v takové záplavě obsahu nedá zkrátka úplně vyhnout, občas po nich člověk sáhne omylem a občas taky pořád ještě záměrně.

Takovým případem je dnešní domácí projekce druhého Shazama, filmu, za nějž se zpětně stydí možná i sami tvůrci a leckdo, kdo jej posléze viděl, byť po zhlédnutí můžu s klidem na duši říct, že se stále jedná o jedno z těch snesitelnějších děl prokletého DC univerza. Ano, už jednička byla barevný brak, co sázel mnohdy až na trapný infantilní humor, ale dvojka se svou větší rozmáchlostí a castingem zvučnějších jmen alespoň mě upoutala mnohem víc a to i s opomenutím toho, že jsem po ní nakonec sáhnul kvůli Rachel Zegler, která mě tak dostala minulý týden v nových Hunger Games.

Třebaže se to tedy nedá úplně srovnávat, já Shazama 2 mile rád zařadím hned za "reboot" Suicide Squadu v rámci současné éry DC a nebudu se ani zpětně stydět, že jsem dobrovolně viděl čirou komedii, co svou cílovku najde někde mezi 12letými dětmi, co teprve objevují komiksové blockbustery, plné šílené akce a mnohdy až přeplácaného CGI. Jak už jsem podotknul v komentáři, dlouho mě u žádné komiksovky tolik nepobavila potitulková scéna. Až je škoda, že její význam vlastně absolutně vyšumí do ztracena.