Osvícený

Napoleonské války jsou součástí mého života. Společně s filmy jsou mou největší vášní. O napoleonských válkách čtu spoustu knih od zahraničních autorů i jednou českého, nutno podotknout velmi výrazného. Téže po každém filmu, který s napoleonskými válkami byť jen úzce souvisí (a bohužel jich není mnoho) skáči jak slepice po flusu. K této sérii konfliktů patří neodmyslitelně bitvy plné barevných uniforem a hrající vojenské pochody. Každý film, který se jimi zabývá tedy stojí před úkolem natočit bitevní scény tak, aby přinášely kvalitní požitek pro diváka nezasvěceného a téže poskytovaly jisté uspokojení pro ty, kteří o jednotlivých bitvách něco vědí. Bohužel, ne všem režisérům se tohoto efektu podaří dosáhnout. 
       
Filmem s tématikou napoleonských válek, který uznávám naprosto nejvíce, je snímek "Waterloo", režiséra Sergeje Bondarčuka (1970).  Další v pořadí, kterým se budu zabývat nejvíce, je čtyřdílný film "Napoleon" (2002), mapující císařův život od počátku jeho kariéry v pozici generála, až po smrt na Svaté Heleně. Zmíním se také o několika bitvách v seriálu "Vojna a mír" od BBC (2016), který prezentuje další způsob přístupu k bitevní scéně.

      
Sergej Bondarčuk patří k mým oblíbeným režisérům. Osobně jsem ho pasoval do pozice velmistra točení bitev napoleonských válek, uspokojujících jak laiky, tak lidi s jistou informovaností a nadšením do dané látky. Jeho filmy předčí cokoliv, co jsem měl zatím možnost na plátně vidět. Jeho "Waterloo" je vrcholným příkladem využití bezedného potenciálu sovětské produkce, která ať už svými materiálnímy, tak lidskými možnostmi bez problémů poráží celý zbytek světové kinematografie ve snaze tvořit velkofilmy podobného formátu. Jedná se o převelmi nedoceněného tvůrce. 

         
Protipól mu tvoří výplod francouzského snažení o vytvoření obstojného díla, mapujícího Napoleonův život. Jak jsem již uvedl v mém komentáři na tento seriál, za takto komplexní zpracování jsem rád již z principu. Nevyhnu se však jistým výrazným výtkám na jeho konto. V tomto ohledu bych rád oddělil dva různé směry kritiky. První z nich dobře shrnul ve svém článku Jiří Kovařík, můj oblíbený český napoleonolog. Jedná se o faktografické nepřesnosti. V tom seriálu se jich nachází vskutku požehnaně a já jich pár uvedl již v mém komentáři. Těm se dnes věnovat nebudu a věřte, že k tomu potřebuji velkou dávku sebezapření. Hovořit budu o bojové choreografii, záběrování, střihu a obecně zvládnutí bitev ze cinematografického hlediska. 

       
BBC šestidílná série je již asi třetím zpracováním mého velice oblíbeného románu a jsem nucen podotknout, že přes výrazný a občas mírně rušivý západní nádech mi přirostla k srdci zdaleka nejvíce. 

       
A proč se dnes budu věnovat výhradně těmto třem snímkům? Neboť dvě první díla jsou maximální ukázkou dvou protilehlých možností, jak lze bitvy natočit. "Waterloo" nám ukazuje, jak to jde natočit takřka dokonale a "Napoleon" předvádí, jak se to opravdu nemá dělat. "Vojna a mír" ukazuje zajímavou alternativu úspornějšího a přesto působivého zvládnutí bitev. Pro lepší pochopení mého rozboru máte zde celý film "Waterloo" (stačí zhlédnout od 1:08:25), zde Bitvu u Slavkova, zde Bitvu u Jeny, zde Bitvu u Jílového a zde Bitvu u Waterloo ze seriálu "Napoleon" a zde Bitvu u Schöngrabernu, zde Bitvu u Slavkova a zde Bitvu u Borodina z "Vojny a míru". Nadále budu pracovat s konkrétnímy momenty těchto sekcí a doporučuji je zhlédnout před pokračováním ve čtení. A nyní již přikročím k výčtu všech aspektů, proč působí Bondarčukovy bitvy stokrát lépe, než ty z francouzského seriálu a ty z "Vojny a míru" levně (to je bráno v poměru k ostatním dvěma) a přesto dobře. Tyto aspekty na sebe budou navazovat a navzájem jeden druhý rozvíjet a na závěr z nich složím způsob, kterým obě díla k bitvám, coby úseku děje přistupují a předkládají je diváku.

       
Je mi jasné, že zastánce sovětské produkce je již od začátku v obrovské výhodě, kterou bych shrnul následovně: Komparz. U natáčení jeho "Waterloo" bylo přítomno asi 17 000 komparzistů v rolích vojáků jednotlivých armád, přičemž sami byli příslušníky Rudé armády. O takovýchto číslech si evropská produkce může v dnešní předigitalizované době nechat tak maximálně zdát. Je-li tento nepoměr sil pro vás takovým problémem, že byste nebyli schopni nadále brát na vědomí vývody tohoto textu, nebere jej tedy jako kritiku oněch děl, nýbrž jako zdůvodnění mého názoru, proč je lepší investovat do takových historických filmů, u jejichž natáčení je přítomno více komparzistů, než zeleného plátna, neboť to samotné je také jednou z hlavních věcí, které bych chtěl prostřednictvím tohoto textu demonstrovat.

       
1. Emocionální příprava divákova očekávání. Napadá mě jen jedna bitva, které v "Napoleonovi" předcházelo silné budování napětí, atmosféry a očekávání velkých věcí, čímž razantně stoupla velkolepost oné bitvy. Jedná se o Bitvu u Slavkova. Na rozdíl od ostatních bitev seriálu můžeme vidět záběry na pochodující oddíly, i co císař dělal večer před bitvou a to nemluvím o několika dramatických proslovech. To vše Bitvě u Slavkova dodává kýženou osudovost. (i když ta byla poté kamerou a střihem pohřbena i s navijákem) Všechny ostatní bitvy jsou do scénáře zasazeny dost průhledným vyprávěcím vzorcem až hloupě jednoduché struktury: Rozhovor s manželkou/milenkou/vrchním štolbou Caulaincourtem /nějakým z maršálů/ministrem policie Fouchém či ministrem zahraničí Talleyrandem, pochod znázorněný pohybem šipky na mapě (není vždy), vylíčení strategie diváku prostřednictvím Napoleonova proslovu maršálům (není vždy) a poté skáče rovnou doprostřed bitvy. Až bolestivá jednoduchost tohoto neustále se opakujícího vzorce dodává filmu zbytečný filtr jakési prkenné nereálnosti. Ten přitom může být snadno rozbit pár scénami běžných činností života v rámci tažení, jako právě před Bitvou u Slavkova (pochod jednotek, táboření vojáků nebo nocování  před bitvou) čímž najednou děj získává zcela nový ráz. 

        
Porovnávat tento aspekt se zbylýmy dvěma filmy by ale vůči "Napoleonovi" nebylo úplně fér. Ten totiž mapuje celý císařův život, přičemž on větších střetů zažil snad třicet. Scenáristé tedy museli vybrat několik nejdůležitějších, na které navzdory snad šestihodinové stopáži nezbylo zas tak moc času. Zato "Waterloo" má dvě hodiny na jednu bitvu a "Vojna a mír" má asi šest hodin na tři bitvy. Díky tomu se jim fatálnost bitevních scén daří nastolovat o poznání úspěšněji.

        
2. Začátek bitvy a bitva samotná. Jedno mají bitvy v "Napoleonovi" společné. Začínají jedním náhlým záběrem (na pálící děla, či na rozejdivší se vojáky zformované do kolony), který oznamuje: "Bitva začala." A pak již následuje série nesourodých záběrů, zabírajících zblízka KAMSI pochodující vojáky, KAMSI útočící vojáky na KOHOSI útočící vojáky, ODKUDSI ustupující vojáky... "Napoleon" bitvy vypráví neurčitých zájmenech! Nedává diváku vůbec možnost se v bitvě vyznat. A to proto, že a) Ani náznakem neukáže bojiště. b) Bojující jednotky zabírá výhradně zblízka a maximálně v pětivteřinových záběrech, čímž bitvu prezentuje jako nespojitou, nesourodou, útržkovitou změť lidí, pušek, koní a výstřelů. Bitva špatnou kamerou vržená do této pozice již nemá šanci na diváka působit jakkoliv velkolepě. V Bitvě u Slavkova a Waterloo, které jsou tohoto špatného záběrování učebnicovýmy příklady, jsou pouze dva záběry, díky kterým by měl divák možnost se v nich zorientovat. Je jím třívteřinový v čase 3:11 v Bitvě u Slavkova a čtyřvteřinový v čase 7:16 v Bitvě u Waterloo, přičemž ani jeden nestojí za moc. O lezeckých záběrech si divák může nechat zdát. 

       
Zato Bondarčukovo  "Waterloo" ukazuje bojiště hned několikrát. V již zmíněném čase 1:08:25, což dodává bitvě charakter. Poté jsou francouzské pozice ukazovány snad minutu. Britské jakbysmet. V bitvě leteckými záběry při střetech vskutku nešetří. "Vojna a mír" je v poněkud odlišné pozici, neboť sleduje osudy prostých vojáků a důstojníků, kteří nestojí kdesi na kopečku, ale jsou přímo konfrontováni s nepřáteli, díky kterémužto rozdílu mají bitvy šanci na diváka působit akutněji a explicitněji. (vemte si třeba takové vylodění v Zachraňte vojína Ryana!) "Waterloo" se ovšem dosáhnout tohoto efektu také podařilo a to přesto, že hlavními aktéry filmu byli též velitelé armád, jako v "Napoleonovi". V několika scénách nám totiž představilo tři vojáky a následně ukázalo jejich osud v bitvě. Bojiště ani nepřátele zato "Vojna a mír" neukazuje téměř vůbec. Střet díky tomu získává ráz čehosi neviděného, leč protagonisty ohrožujícího a udržujícího diváka ve strachu o protagonistův život. Renomovaný britský historik Richard Holmes uvádí ve své dnes již klasické studii "Obrazy války", že bojiště je pro vojáky často tím nejosamělejším místem, které kdy viděli. "Vojna a mír" tento pohled bitvu přímo reprodukuje a kompenzuje tak navíc patrný nedostatek komparzu. Dvě mouchy jednou ranou. Všimněte si však záběru v Bitvě u Schöngrabernu, kdy posel jede předat husarům rozkaz k útoku. Je točený z výšky, (téměř by se dal označit jako letecký) zabral dohromady vcelku málo vojáků, přesto ale dodává bitvě obrovskou dávku realističnosti. Pracuje s prostředím, což bitvy v "Napoleonovi" právě vůbec nedělají. Najednou to není voják někde, ale je to voják jedoucí po cestě, kolem kterého jsou další opěšalí, pálící na nepřítele. I takováto maličkost udělá výrazný posun choreografie bitvy dobrým směrem.

         
3. Konec bitvy. Aby bitvy působily uceleně, musí být též působivě ukončeny. Divák by měl jasně vidět, kdo bitvu vyhrál, aniž by mu to oznámil přechodný záběr na Napoleona, okolo kterého vítězoslavně projde batalion gardy. Méně chápavý divák bez povědomí o souvislostech by z nepřehledných záběrů Bitvy u Slavkova z "Napoleona" pravděpodobně vůbec nebyl schopen určit, která strana zvítězila. Vítězství tedy musel oznámit přechodný záběr na Slavkovské slunce a následný pohled na Napoleona, kolem kterého prošla Stará garda. Stejně, jak nenadále začíná, tak i končí. Slavkov tímto velmi ztrácí na váze a vytrácí se poslední zbytky jeho velkoleposti. U ostatních bitev si seriál vede překvapivě dobře. Bitvu, která má být vyprávěna epizodálním způsobem ukončí nenáročným přechodným záběrem a s ukončením bitvy, která má mít emocionálnější dopad si trochu vyhraje. S "Waterloo" a "Vojnou a mírem" je to ten samý případ, jako na začátku. Mají na ukončení mnohem více času, tudíž se jim bitvy ukončit daří lépe. "Napoleon" však Bitvu u Slavkova prezentoval (správně) jako císařovo největší vítězství, tudíž by vskutku nějaké to dobré ukončení bylo vhodné.

        
Jak bych to tedy shrnul? "Napoleon" dvě nejdůležitější bitvy (Slavkov a Waterloo) prezentuje jako beztvarou, nesystematickou, necharismatickou, neslanou a nemastnou směsici nesourodých a nepřehledných záběrů a aby divák zvěděl, která strana vyhrála, musí mu to být sděleno výrazem či proslovem jednoho z protagonistů, neboť (a to platí hlavně pro Slavkov) divák může vědět tak maximálně to, že proti sobě postupovala hrstka lidí v trochu odlišných úborech a jedni z nich ustoupili. To celé sleduje nehybný Napoleon z (opět) anonymního místa (většinou kopečku)  a my mu můžeme tak maximálně závidět, že má o situaci přehled. Skoro to vypadá, jako kdyby "Napoleon" nechtěl, aby se divák v bitvě zorientoval, jako kdyby se za své ztvárnění bitvy styděl a proto jí ukazoval co nejméně... "Waterloo" je potěšení sledovat ve všech směrech. Je vidět že tvůrci věděli, co tvoří a na filmu si opravdu, podporováni mohutnými sovětskými materiálnímy zdroji, vyhráli. Nekonečná škoda, že zlenivělí producenti dnes neinvestují do filmů podobných rozměrů. Pokud štáb nedisponuje prostředky jako Bondarčuk, "Vojna a mír" je zlatou střední cestou. Nepřátele nevidíme skoro vůbec, nicméně všechny bitvy prostupuje podtón osudovosti a to hlavně díky divákově představě o momentálním dění a pocitu přímé ohroženosti protagonistů. Díky "Vojně a míru" je vidět, že přehled o akci nemusí zajišťovat letecké záběry na tisíce komparzistů, ale stačí, když je postup jednotek ukázán systematičtějšímy záběry, dlouhými alespoň deset vteřin. Bitva se ve chvíli, kdy divák chápe její průběh mění z nudné historické události na drama, na jehož výsledku mu záleží, neboť jeho soustředění není zaměstnáno zorientováváním se v bitvě, nýbrž sledováním osudů postav v onom přírodním prostředí, o jehož povaze musí být informován.

4.-5. 8. 2017 jsem měl tu čest se zúčastnit 6. filmového víkendu ČSFD. Když jsem viděl ten titulek nad vyhledávací lištou, řekl jsem si: "Tam prostě pojedu!" Na 6 aktuálních filmů za tři sta korun jsem navnadil i mého kolegu massicha. Přijeli jsme do (první problém) velmi vzdálených Boskovic. Od nádraží jsme došli do stanového městečka. Koupili jsme lístky a postavili stan. Pak jsme hned vyrazili, směr letní kino. Tam jsme taktéž zakoupili lístky a dozvěděli se, (druhý problém) že nepotřebují ani nám zaslaný čtyřmístný číselný kód, ale ani naši přezdívku! (a to jsem si jí pár dnů před tím změnil) Takže aby se tam člověk dostal, vůbec nemusel být registrovaný na ČSFD. Potlesk! Než filmy začaly a za což jsem hodně rád, vyšel na pódium Martin Pomothy ještě s jedním týpkem, jehož jméno si nepamatuji a měli proslov.

Pak se již spustil Dunkerk. Můj komentář na Dunkerk najdete až ho napíšu, stejně jako na všechny ostatní promítané filmy, ještě jsem je nenapsal. Ale zkráceně:

Dunkerk mě neoslnil tak, jak jsem doufal. ****

Baby Driver byl celkem fajn. ****

U Johna Wicka s hodnocením trochu podvádím, neboť jsem ho viděl jen velkou část. Přišel mi totiž stejně špatný jako první díl a (třetí problém) se promítal strašně pozdě, vlastně spíš brzo ráno. **

Atomic blonde: Bez lítosti Vcelku fajn zábavní biják se slušnou kamerou a obrazem, stylově propojující žánr akční a stylizované gangsterky osmdesátých až devadesátých let. ****

Král Artuš: Legenda o meči Neměl jsem valná očekávání, avšak byl jsem mile překvapen. Dosti dobré fantasy s vizuálnímy nápady a hudbou v čele. A prostě se mi líbil ten moderní styl zpracování. Jen bych zapracoval na scénáři. ****

Po Artušovi jsem šel spát. Vidět pokračování Strážců galaxie není zrovna můj životní sen.

Krom řečených problémů bych dodal ještě jeden, asi největší. Zoufale mi tam chyběl nějaký další program. Klidně bych si za něj připlatil. Stačilo by pozvat nějakého filmového kritika, který by v sobotu přez den na pódiu před plátnem udělal nějakou interaktivní přednášku či rozbor zhlédnutých filmů, nebo cokoli toho typu. Mohl to být třeba Douglas, je to učitel na filmové škole a je z Brna. Nebo třeba Franta Fuka, kdokoli.

Celkově ale fajn, odnesl jsem si sebou také pár filmových plakátů, hlavně můj oblíbený Interstellar. Za první tři problémy strhávám jednu hvězdičku a za čtvrtý další. Celkově je to za tři hvězdy a já si příště dvakrát rozmyslím jestli pojedu znovu. ***

Včera jsem měl tu čest, zúčastnit se koncertu Hanse Zimmera, jménem Hans Zimmer – Live On Tour 2017. Čekal jsem na něj dva měsíce a hodně jsem se těšil. Nekoupil jsem si ani ten nejlevnější lístek, abych měl na mistra lepší výhled. A jak že to dopadlo? Bylo to fajn, ale mám s tím jeden problém. Velkou část těch sountracků jsem neznal. (a to jsem si myslel, že jsem na něj docela odborník, ale asi ne, no) Navíc, když hráli Tenkou červenou linii, myslel jsem si že je to Poslední samuraj, tím pádem jsem byl velmi naštvaný na to zpracování. Ale to je spíše můj problém. Užil jsem si, když hráli Interstellar a hlavně Počátek. A hlavně jsem viděl Hanse Zimmera a to mi úplně stačí. Koncert Hanse Zimmera na YouTube