Dlubal David

„opětovné vymýtání"
1456
neděle, 27-II-2005, 18:54

Vidím Tě zase před sebou
když zavřu oči
podáváš mi ruku plamennou
snažíš se mě sežehnout
já se však Ti nedám
oči otevírám

kýbl se včerejšími zvratky
házím do Tvé tváře
popadám toaletní mísu
a vytvářím Ti klobouk
Sedáš si se zmatkem do růží
polévám Tě horkou vodou

s úžasem v očích
sleduješ to mé jednání
když na Tebe v stoje močím
a Tvou bytost vyháním
...

„a už jen ticho"
1455
neděle, 27-II-2005, 18:47

Mladík šel lesem sám
jelen ho srazil k zemi
a běžel zase dál
Zvedá se mladík
zvedá se hned
srazí jej k zemi
dvoumetrový medvěd
Mladík se postaví na nohy
přiběhne štamgast z hospody
pěstí do břicha ho uzemní
mladík se svalí
a už jen tiše leží
...

„schováváš se..."
1454
neděle, 27-II-2005, 18:43

I
Schováváš se za svou lživou tvář
přeji Ti ať v životě poznáš
co je to přetvářka ze druhé strany
a jaké je to mýti v sobě zabodnuty emocí hrany

schováváš se za falešnou zdí
zatahuješ umělé žaluzie
odplata a pomsta již o Tobě ví
po řece smrti za Tebou pluje

II
Nechť poznáš realitu neupřímnosti
a Tvé srdce ať celé bolí
smrt nechť u Tvého lože stojí
a Tvá duše ať se mezi výkaly brodí

III
Poznej podvod a podvádění
z té podvedené a podváděné strany
poznej tu bolest v srdci svém
pomstu mé duše ochutnej

„zpět do budoucnosti"
1453
neděle, 27-II-2005, 18:35

Bolest se vrací do úkrytu
vítr obnažuje Tvé já
neznaje tepla ni klidu
nevíš co osud Ti přichystá

„tichá beznaděj obchází kolem"
1452
neděle, 27-II-2005, 18:33

I
Překrásný operní hlas v uších
polyfonní hybridy
jsme stále více sušší
a k nářku nuzáků hluší

melodie překrývaná
disharmonickými etudami
a preludiemi pozdně romantickými
buší do hlav otrockých duší

tichá beznaděj obchází kolem
našlapuje tak jemně
je v Tobě i ve mně
ve světle a ve tmě

II
Zvuky tak nějak nadlidské
ozývají se z moderních kusů
vyrobených za asistence hnusu
moderního vkusu

... jen tichá bouře za městem
povídá podáním ruky
- svým gestem
že nebudeš mít děti natož vnuky

III
Bílý opar
pohlcující dnešní krajinu
napoví že: máš to za pár
polykat budeš hlínu

IV
Opět se blíží smrtonosný den
kdy budeš sama či sám
v prostřed života polapen

naplní se Tvé plíce krví
mozek a srdce exploduje
ucítíš jak teplo studí
a Tvá duše do bezedné studny pluje

„někde jinde"
1451
neděle, 27-II-2005, 18:23

Jako v jiném světě
kde nemohoucnost kvete
jako v jiném kabátě
ležíce bradou na blátě
jako v jiném kanále
kde výkaly stále a stále
chlácholí Tvoji duši

„at work"
1450
středa, 9-II-2005, 01:42

I
Zahalený spoustou šrotu
bez naděje na útěchu
v noci temné
a dni prosvíceném
holou prázdnotou
v nevolnické cele
osamocen mezi lidmi
skřípají mi v uších křivdy
tak jako předtím nikdy

II
V noci znaků
v moci pánů
nerozumí zraku
nevěřím...

Dny jen letí
kolem smetí
špína padá vzhůru
ve dne noční můru

Život ubíhá
jak kapky deště
když bouřka je
běží a nevím kam
- hlavolam...

III
Kolem zaplněný prostor
ale velké prázdno
zima v teple
teplo v zimě
prázdnota samota
zima v zimě

Monotónní zvuk
a hlasy neslyšeti
strojů porouchaných hluk
a v své mysli kecy
- hlava nepobírá
že je večer
a tělo smrad snídá

---

člověk nechápe situaci
kdy nic a vše pospolu
na jedné šichtě u stolu
- člověk nezná zdejší mravy
nezná zdejší svět
a možná co nevidět
nebude vůbec nic
- vše do nikam – pryč

IV
Pospíchat není kam
vykradeno v hlavě
mezi krabicemi zcela sám
(píši monology – sám sobě)
Kartony a igelity
hrůza a děs
škoda že tu nejsi, člověče...

Není kam spěchat
není nač dýchat
není proč dýchat
a není co dýchat

Modrá a žlutá se zelenou
pod bílou a šedou
stojí a leží
v levém rohu sedím já
jsem bytost co se v sobě nevyzná

V
V poutech smrti
v okovech zloby
v rukách nudy
pod nohama schody
vedoucí stále níž a níž
a když se rozhlédneš
uvidíš veliké nic
dívající se na Tebe
...ze všech stran...

„el otro lado de la cama 2005"
1449
neděle, 30-I-2005, 00:01

I
Slzy a pláč jsou zbytečné
myšlenky nahlas stárnou
pocity zhnusení srdečné
ku podlaze táhnou

a nohy v kolenou slábnou
myšlenky nahlas stárnou
Podívám se z jedné strany postele
hrobové ticho jak v nočním kostele
podívám se na druhou stranu
a vidím jen prázdnou hranu
neméně prázdného pokoje

II
Myšlenky nahlas stárnou
a hlasité smrti volání
mi do duše sáhnou
a k šílenostem dohání

bojím se že nic mi nezabrání
abych nezničil sám sebe
slyším smrti volání
říká: jdu si pro Tebe!
Vítám ji s otevřenou náručí
a co mi také zbývá
když mi nikdo nepomůže
v tu chvíli kdy ona
mi milostnou píseň zpívá

III
Myšlenky stárnou hlasitě
unavená huba do polštáře padá
tváří v tvář své úchylné naivitě
jež do bahna zapomnění si sedá

Tváří v tvář reálnému
za zvukomalby mrtvé duše
vysmívaje se snu svému
svědkem zrození nové čisté duše

„!"
1448
sobota, 29-I-2005, 19:55

Někdo
někomu
někdy
někde

a všichni všem!

„hledej v sobě harmonii!!!"
1447
úterý, 18-I-2005, 08:22

Krása všedního dne
Tě do apatie uvrhne
do tajů chmurných nálad
se vrhneš po hlavě
budeš z mostu skákat
než Tě na svou stranu dostane
ta strnulost celého těla
která jak havran vyletěla
ze skalisek nedalekých

Krása všedního dne
se Ti jakoby vyhýbá
Tebe ani nenapadne
že se v Tobě schovává (a ukrývá)
- nehledej kolem sebe
jen tak nalezneš harmonii
a nebudeš se považovat za svini

„mostecká kotlina III"
1446
úterý, 18-I-2005, 08:14

I
Bílá zima
stojící na rozmezí
dvou po sobě jdoucích let
Zamrzlá hlína
vločky nesněží
nedopřáno viděti květ

Pod horami – v oblasti
kde nalézám se
pozor si dej na pasti
dobře ukryté

II
V mostecké kotlině
žiji si poklidně
denodenně zápolím
se svým podvědomím

každý den na vážkách
zda si zlomit vaz
nevím jestli je dobré dál žít
to ukáže až sám čas

„neustálá potřeba analyzovat"
1445
úterý, 18-I-2005, 08:02

Mám neustálou potřebu
téměř vše analyzovat
dívám se do stran i dopředu
s chutí něco pitvat

Pro samé detaily
nevidím celek
pro samou touhu po poznání
neslyším nářek
elektronů shlukujících se

Nechávám se polévat
horkou ba dokonce vroucí vodou
abych poznal jaké to je
být opařený a popálený

Zkoumám lidskou duši
ponořuji se stále hlouběji
jednou se mi podařit musí
poznat kam až sahá
duše těla nahá

Pro samé detaily
nevidím celek
pro samou touhu po poznání
neslyším nářek
elektronů shlukujících se

„skrytá tvář"
1444
pondělí, 17-I-2005

Svůj žal schováváš za smích
jsi veselý když jsi s lidmi
ale ve svém soukromí
neznáš pocit radosti a nejsi klidný

utápíš se ve svých představách
které jsou dosti morbidní
znáš jen čistý strach
který Tě jednou zahubí

Za tváří dospělého muže
chlapec duše ztracené
stahuješ se z vlastní kůže
bojíš se že zoufalost Tě dožene

utápíš se v bolesti a smutku
navenek pohodalábus
přetéká číše schopnosti pojmout
co nashromáždilo se v mozku

„procitnutí"
1443
pondělí, 17-I-2005, 14:44

I
Konečně jsem Tě viděl
takovou jaká ve skutečnosti jsi
jak debil jsem čuměl
a čekal na šanci
kdy pěstí bych Ti dal
do tváře proradné
se kterou jsem věrně spal
a které jsem věrnost sliboval

viděl jsem odpornou smrt
zahalenou do luxusního oděvu
rád bych ji zavraždil
tu usměvavou kurvu
která lže krade podvádí
Za nocí temných a zamlžených
človíčky k propasti odvádí
zaboří tělo Tvé do nesnází

smrtka je odporná postava
mí přátelé mi to říkali
já jsem jim však nevěřil
než mne její ruce objaly
a pařáty k slzám dojaly
mou duši chlapeckou
... s jizvami musím žít
už nikdy nebudu mít klid

II
Konečně jsem Tě viděl
smrtko proradná – kurvo
v tu chvíli jsem se styděl
že jsem se Tě kdy zastával
a obětoval pro Tebe nejedno slovo
Ruce jsem dal do ohně
nohy do kyseliny sírové
to vše jen a jenom pro Tebe!

III
Ve dni pokrytém bílou tmou
kdy mraky se ani nepohnou
sleduji kroky Tvé
a Tvé ruce neklidné
svírají další oběť
teď poslouchejte, lidé, mou zpověď:

Byl jsem smrti nakloněn
a byl jsem s ní rád
v přítomnosti ponořen
nechci ji už znát
Bludná mysl mého těla
už mnohokrát vyletěla
z mého – z mého já

Byl jsem opojen její vůní
a neuvědomoval si
že dřevěné kůly
zabodnuté do mé hrudi
mě vlastně (ve skutečnosti) bolí

Smál jsem s ní – a nechápal
že mi trhá vnitřnosti
miloval ji
poslouchal ji
k ostatním byl zlý
- plnil její rozkazy –

Byl jsem smrti nakloněn
žil v jejím stínu
pouze pro ni dýchal jsem
(tu odpornou života špínu)
a neviděl svou vlastní vinu

IV
„To čeho se na nás
dopustili druzí
s tím už se nějak vyrovnáme
Horší je to s tím
čeho jsme se na sobě
dopustili sami"

V
Byl jsem smrti tak blízko
několik těch „krásných let"
pospíchal jsem na ono místo
ale dnes chci zpět

chci být zase pánem svým
ne jen chalanem pitomým
v budoucnost budu hledět
na svém trůnu z kovu sedět

VI
Viděl jsem Tě takovou
jaká vskutku jsi – mrcho!
oči již mám otevřené
nenechám se (znovu) zblbnout
a ošálit Tvými gesty
to se raději zničím sám
to smrtko! – věř mi!

VII
I Ty , člověče – dej si majzla
na proradnou krásnou tvář
neb učiní z Tebe hajzla
a položí si Tě na oltář
svých vlastních nechutných
neřestí špinavých

dej si bacha na přetvářku!
bude se usmívat
zavede Tě do lesa
pod záminkou něžností
... porostou krví nebesa
a pohltí Tě neštěstí

Věř mi! – já to zažil...
nechal jsem se polapit
a než jsem stačil poodkrýt
že kolem mne roste z nenávisti štít
bylo na útěk pozdě!

VIII
Viděl jsem odpornou smrt!
ale tentokráte střízlivý
ode dneška si dám pozor na krk
aby mi ho už neuřízly
pařáty cizí bytosti
jež nemá opravdové kosti!
a celá prolezlá faleší je!!!
...

„pocity XLI"
1442
neděle, 16-I-2005, 04:56

I
Podlazené struny znějí
tváří v tvář své beznaději
ocitám se já – a směji
osudu se zvesela
Do tváře beznaděje plivu
odhodlán žít – nabírám zpět sílu
slyším podlazených kytar struny
na jazyku spočívá mi
budoucnost nevyřčená
dřímající za rohem
její hlava vztyčená
stává se mým věrným druhem

II
Ze spárů odporné beznaděje
srdce mi životem plesá
nových časů příchod hřeje
odpornost nenávist do kanálu spěchá
přetrvává radost ze života
k čertu nechť jde nejistota

III
Zpívající struny lákají tělo
ptají se co by chtělo
a pak se mu to snaží dát
pozvednou jej nad zemi
odkopávaj kameny
svítí do noci příští
zalévají horké tělo ledovou tříští

IV
Rozhoří se plameny
jiskry skáčí po poli
člověk mladý znavený
životu zas dovolí
by vstoupil do jeho chrámu
a v tuto zvláštní chvíli
- noc odevzdávající se ránu
se mnou život se sdílí

„tak blízko smrti"
1441
sobota, 15-I-2005, 18:21

I
Dvakrát v jednom dni
mi řekneš: vypadni!
potkám Tě poprvé
nevidíš mne
potkám Tě podruhé
neznáš mě

Dvakrát v jednom dni
čelem krásné smrti
vidím Tě obtěžkanou
hladem a starostmi
Pak spatřuji Tě
jak tváříš se vesele
jako by mimo tento svět

Dvakrát v jednom dni
setkání se svými sny
dvakrát v tom samém dni
oči se přivřely
Říše fantazie ožívá
tváříš se nelidsky
nevidím Tvé oči
ni Tvé vrásky či ďolíčky

Dvakrát v tom jediném dni
má světla uhasla
rád bych Ti unikl –
neb řek že Tě chci
Jaká jest to krása
bych rád poznal a pochopil
jaká jest pravá krása
toho že bych nežil
...

II
Dvakrát v jednom dni
stojíš přede mnou
pod lampy výsluním
Tvé oči se s mými nestřetnou
Dvakrát a ani jednou
dnes nevědouc se mnou
zacloumala jsi
smrtko z terasy
kostlivče spoře oděný
životní osude!
nechci Tě anebo chci (???)
již brzy viděti

„hnán do záhuby"
1440
čtvrtek, 13-I-2005, 05:38

Byl fakticky vůl
hledal na poli růže
do domu nosil hnůj
stahoval se z vlastní kůže
myslel že mu pomůže
kdo mu pomoci měl
nic takového se však nekonalo
a on to nevydržel

Dal průchod svým emocím
plakal do příštích nocí
neschopen myslet s čistou hlavou
započal boj se svou stravou
hledal a hledal svoji zem
kde si říkal: vím kdo jsem...
Žijící kus hmoty
vzduchem se dusící
nasazoval boty
a samozřejmě čepici
které tlačili jej do duše

Byl fakticky vůl
hledal kopretiny na poli
kde neroste nic než
obilí dlouhé zástupy
Do domova nesa
falešné prožitky
srdce mu plesá
pohledem na kytky
smyšlené jeho tužbami

A tak plynul čas
a plynul stále pomaleji
osamocen zas a zas
seděl v krve kaluži
Čas minul a ubíhal
on stále spal a spal
na oparu blaženosti usínal
probouzel se s pocity viny
den za dnem skomíral
prožívaje znova křivdy
které na něm život páchal

Až probudil se v jedno ráno
kdy nad ním cosi stálo
byla to budoucnost nahá
říkajíc mu že on sám
musí chtít jít dál
pakliže to neučiní
stane se tou samou sviní
kterou vždy opovrhoval

po nějakém čase nemalém
přemýšlí co dále nastane
schopen čelit osudu ranám
vybaven dobrými zbraněmi
ohlíží se ku všem stranám
v rukou svírá dynamit
...
...
...

„cesta životem"
1439
středa, 12-I-2005, 05:16

I
Schovaný za cizí tváří
neznaje barvu dnešního dne
cítíš že Ti něco schází
avšak nevíš co to je
Oslepen jasem přicházejícího rána
a blížícího se setkání
bolest na prsou
srdce jak zmačkaná houba
něco Ti v tu chvíli brání
bys prošel porostlou strání
lidského štěstí hledání

II
Otáčíce se na druhou stranu
a hledaje jistého úniku
spatřuješ nedalekého hradu
tak šup – do betonového průsmyku
Utíkáš a blábolíš
míjíš neznámou cestu
dostavuje se Déjà vu
jenom tak civíš
a rozhrnuješ vzpomínky
prodíráš se jimi
neschopen si vzpomenout
kdys byl na tomto místě

III
Pokračuješ asfaltovou cestou
dlážděna jest žulovou vestou
ne a ne si vzpomenouti
kdy a pročs tu byl
nemoha se nadechnouti
Cítíš potřebu jít stále dál
už nedýcháš člověče
a přesto ku hradu krok
krev Ti v žilách neteče
lehati bys měl v hrob

IV
Začíná Ti docházet
že Ty vlastně nežiješ
to co jako Déjà vu
zdálo se Ti být
byl Tvůj vlastní život
a nyní se snažíš poodkrýt
pravý toho důvod
proč neležíš hezky v hrobě
proč nedopřáno dneska Tobě
bys navždycky ulehnul
a s mrtvolami spočinul
v láskyplném objetí

V
Marně marně vzpomenouti
na to co jsi provedl
nemoha se z místa hnouti
na patník z žuly usedls
Ne a ne přijíti na to
proč neříkáš smrtce: zlato
pojď, pojď, půjdeme
než si spolu lehneme

VI
Tu jak šípem zasažený
vzpomínáš si na ty ženy
kterés v životě obelhával
když s nimi jsi ulehával
Tu jak střelen do hrudi
při vzpomínce na poslední dny
cítíš se teď celý
jak kdybys byl uvězněný
bez naděje na únik

VII
Pololežíš v růžích uvadlých
cítíš všechnu bolest kterou
způsobovals pro svůj smích
požírán vlastním hněvem
víš co přijde za chvíli
přiblíží se bolest která
neodejde už nikdy
zakousne se do Tvého srdce
prostoupí Tvou duši
Uvězní Tě mezi životem
a smrtí kterou bys chtěl
bude Tvým pilotem
nenechá Tě pohnouti se
...

„věštba"
1438
úterý, 11-I-2005, 22:10

Betonové králíkárny
zatím stojí bez problému
na kraji města hyperchrámy
lákají na zlevněnou cenu

betonová města stojí
armáda je profesionální
krajina se lidmi přetváří
lidi žijí a chcípaj na ní

panelová budoucnost
věštkyním v kouli září
Žatec Louny Chomutov a Most
pohřbeny budou na oltáři
příštích časů novostaveb

„trápím se sám III"
1437
úterý, 11-I-2005

I
S výrazem zdravého člověka
nedaje na sobě znát
strach a bolest že odvěká
životním údělem osamocení
a z jeho vyplnění
nepřekonatelný strach

II
Trápím se sám
a stále stále hledám
to lidské stvoření
jenž bude života koření
trápím se v ústraní
myslíce na odhalení
mistrovského svého díla
z nějž po peripetiích
a válkami s minulostí
tu v rukou zbyla
pouze polovičatá silueta

III
Tváříce se jako bytost lidská
necítím se jí být
třískáním hlavy o zeď
se snažím smrtku přimámit
by obrostla můj tlustý pupek
seznámila mě s podsvětím
pozřela beztak nepotřebný
můj odporný mozek
a ukázala mi
cestu za štěstím